ECLI:CZ:US:2012:3.US.3022.12.1
sp. zn. III. ÚS 3022/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2012 č. j. 8 To 267/2012-1051 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2012 č. j. 5 T 253/2005-1039, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 9 odst. 3, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy se nevypořádaly s námitkami, jimiž se "domáhal použití čl. 32/1 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES", která je pro něj "citelně výhodnější" než úprava obsažená v §350h odst. 1 tr. řádu, neboť mu umožňuje "podat žádost o zrušení trestu vyhoštění z důvodu jakékoliv podstatné změny jakýchkoliv okolností, kterými bylo vyhoštění odůvodněno". Stěžovatel dovozuje, že uvedená směrnice přitom byla do českého právního řádu "nedostatečně implementována".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně napadeným usnesením s poukazem na §350h odst. 1 tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. 5 T 253/2005, jenž nabyl právní moci dne 24. 5. 2006.
Krajský soud v Brně ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících stanovení trestu vyhoštění, jmenovitě rozhodování podle §350h tr. řádu v návaznosti na §80 tr. zákoníku, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných ústavněprávních normách, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v uvedených ustanoveních trestního řádu.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení §350h tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jež se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), neboť takové závěry tím nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Podle čl. 32 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, platí, že osoby, kterým byl zakázán pobyt z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, mohou po uplynutí přiměřené lhůty, která závisí na okolnostech, avšak nejdéle po uplynutí tří let od vykonání pravomocného rozhodnutí o zákazu pobytu přijatého v souladu s právem Společenství, podat žádost o zrušení zákazu pobytu odůvodněnou skutečnostmi nasvědčujícími tomu, že došlo k podstatné změně okolností, kterými bylo rozhodnutí o zákazu pobytu odůvodněno.
Ustanovení §350h odst. 1 věta první tr. řádu předepisuje, že od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku soud upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit.
Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkou, podle níž je třeba v rámci rozhodování o upuštění od výkonu trestu vyhoštění (§350h tr. řádu) vzít v potaz "jakoukoli" podstatnou změnu okolností oproti stavu existujícímu v době vydání rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. 5 T 253/2005.
Pomíjí však, že praktický význam takové výhrady je potlačen již tím, že nedodává žádné konkrétní okolnosti, které měly být v jím požadovaném směru zohledněny.
Stěžovatel se nikterak nevymezuje proti zjištěním obecných soudů, podle kterých na území České republiky byl opakovaně soudně trestán za úmyslnou trestnou činnost a i nyní je trestně stíhán pro obdobnou trestnou činnost na území Republiky Rakousko, po uložení trestu vyhoštění se dopustil další trestné činnosti a v roce 2012 byl opětovně zadržen na území České republiky. Stěžovatel též neuvádí, že by jeho osobě mohlo po jeho vyhoštění z území České republiky hrozit nebezpečí pronásledování pro rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině či politickému nebo náboženskému smýšlení, a konečně v ústavní stížnosti ani relevantně netvrdí, že je občanem Evropské unie či jinou oprávněnou osobou ve smyslu čl. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, resp. že se nachází v osobním dosahu tohoto právního aktu (k uvedenému se připomíná úprava inkorporovaná do §80 odst. 3 písm. e) a f) tr. zákoníku); z údajů obsažených v rozhodnutích obecných soudů vyplývá jen, že se narodil na území tehdejšího SSSR (Moldavská SSR) a že nyní "údajně" bydlí na území Rumunska.
Patří se dodat, že vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním právem každého státu a Úmluva ani Listina toto právo nijak neomezuje, s výjimkou výslovně stanovených případů v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a Protokoly č. 4 a č. 7 (srovnatelně s čl. 8 odst. 2 Úmluvy) a čl. 14 odst. 5 Listiny, tj. že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.
Ústavnímu soudu pak přísluší - z hlediska stěžovatelem dovolávaného práva na spravedlivý proces - omezit se na zjištění, že obecnými soudy uplatněné závěry zjevným omylem či excesem nejsou a s výkladovou svévolí je spojovat jakkoliv nelze.
Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů proto nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu