ECLI:CZ:US:2012:3.US.3046.10.1
sp. zn. III. ÚS 3046/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Kateřinou Jakovidu Velkou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2227/7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2010 č. j. 42 Co 453/2009-315, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Statutárního města Ostravy - Městský obvod Ostrava - Jih, se sídlem Horní 3, Ostrava - Hrabůvka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatelky
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. října 2010, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž jím mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem ze dne 27. července 2010 č. j. 42 Co 453/2009-315 potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. července 2009 č. j. 54 C 255/2001-244, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení částky 5 997 Kč s příslušenstvím. Předmětná částka byla určena ve výši součtu přeplatků z vyúčtovaných služeb za roky 1998 a 2000 spojených s užíváním bytu č. XX na adrese K., O., které si však vedlejší účastník započetl na poplatek z prodlení za pozdní zaplacení předpisu plateb na S. za měsíce červenec 1994 a únor, červen a září 1995, dále na nedoplatek za montáž termoregulační techniky a na nedoplatek vyúčtování fondu oprav v posledně uvedeném bytě za rok 1998. Oba soudy dospěly k závěru, že tímto započtením došlo k zániku pohledávek stěžovatelky.
3. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v postupu Okresního soudu v Ostravě, který na svém jednání ve dnech 16. února 2009 a 31. března 2009 provedl jako důkaz několik stěžovatelkou předložených písemností, jež však dále nebyly předmětem jeho hodnocení. Tím podle jejího názoru došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 občanského soudního řádu. Stejného pochybení se přitom měl dopustit i Krajský soud v Ostravě, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, v důsledku čehož vychází jeho rozsudek z neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu.
4. Ve své argumentaci dále stěžovatelka zpochybňuje existenci pohledávky vedlejšího účastníka vůči ní. Kromě toho, že v období, kdy byla vlastníkem bytu v S., řádně hradila veškeré úhrady do fondu oprav a úhrady na zálohy na služby, poukázala na to, že vedlejší účastník v průběhu řízení měnil svá tvrzení ohledně důvodu a výše jím tvrzeného dluhu stěžovatelky. Zatímco původně se mělo jednat o dlužnou částku na úhradu záloh na služby a následného vyúčtování, poté, co stěžovatelka prokázala neexistenci jakýchkoliv nedoplatků, začal tvrdit, že se jedná o úhradu nedoplatku za opravu balkonu přináležejícího k bytu ve vlastnictví stěžovatelky. Z tohoto důvodu podal proti ní vedlejší účastník šikanózní žalobu za účelem jejího finančního poškození. Obecné soudy se vůbec nevypořádaly s její námitkou, že balkon je součástí bytu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2005 č. j. 1 As 2/2004-214), a nikoliv společných prostor v domě. Opravu balkonu navíc provedla již předtím sama. S jeho nástřikem nesouhlasila, neboť jej považovala za nedůvodný a nepotřebný. Závěrem své ústavní stížnosti napadá i závěr obecných soudů, že advokátka JUDr. J. J. byla oprávněna k vyhotovení dopisu, na jehož základě mělo dojít k započtení žalované částky. Na tento úkon se totiž neměla vztahovat plná moc, kterou jí vystavil vedlejší účastník, pročež je třeba jej považovat za neúčinný.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 255/2001. Současně požádal účastníka řízení o vyjádření k ústavní stížnosti.
6. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření podepsaném předsedkyní senátu 42 Co, jenž v dané věci rozhodoval, pouze odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Samotná skutečnost, že stěžovatelka nepovažuje napadené rozhodnutí za věcně správné, nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích ústavně zaručených práv.
7. Stěžovatelka vyslovila ve své replice nesouhlas s názorem účastníka řízení, k čemuž dodala, že tento soud při svém rozhodování nerespektoval platnou judikaturu, zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 2/2004-214 a ze dne 26. dubna 2007 č. j. 6 As 40/2006-87, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001 sp. zn. 22 Cdo 599/99 a nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09.
8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku rovněž dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné usnesením ze dne 15. února 2012 č. j. 26 Cdo 1086/2011 podle §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu odmítl. Dotčeným výrokem bylo totiž rozhodnuto o peněžitém plněním nepřevyšujícím 50 000 Kč.
III.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech je povolán přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury. Jde například o případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci však žádné takovéto pochybení shledat nelze.
11. Námitky stěžovatelky se v podstatě omezují na tvrzení nesprávnosti právních závěrů obecných soudů, podle nichž její pohledávka vůči vedlejšímu účastníkovi zanikla započtením, což však nepostačuje k odůvodnění závěru, že v jejich důsledku byla porušena její základní práva. Z napadeného rozsudku i jemu předcházejícímu rozsudku vyplývá, že se s argumentací stěžovatelky dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly již obecné soudy, na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. To platí i ve vztahu k posouzení plné moci advokátky JUDr. J. J. Ústavní soud neshledal pochybení ani ve způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. V této souvislosti pouze poznamenává, že již soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že nehodnotil důkazy listinami provedenými u jednání ve dnech 31. března 2009 a 26. února 2009, neboť tyto listiny byly předmětem dokazování v souvisejících řízeních mezi účastníky a soud provedl důkaz těmito spisy. Tomuto hodnocení nelze za daných konkrétních okolností z ústavně právního hlediska nic vytknout.
12. Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatelky, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu