ECLI:CZ:US:2012:3.US.3059.12.1
sp. zn. III. ÚS 3059/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 5 Tdo 544/2012-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení dovolacího soudu, vydané v jeho trestní věci, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2011 sp. zn. 12 T 67/2011 byl stěžovatel (a další obvinění) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jako organizátor zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) a §173 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a byl mu uložen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 12. 2011 sp. zn. 3 To 709/2011 jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon nepřipouští.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl jeho dovolání na základě úvahy, kterou nepřípustně "odtrhl od sebe bez dalšího" na straně jedné "dokazování a jeho hodnocení jako procesní postup", resp. na straně druhé "jeho výsledek" spočívající v "aplikaci příslušné hmotněprávní normy", a má za to, že "natolik výrazný rozpor" vylučoval též se zřetelem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. 11. 2005 a dikci ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, aby dovolací soud rozhodl s poukazem na §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. V podrobnostech stěžovatel připomíná obsah výpovědí "svědkyň U. či K.", vyvracejících tvrzení poškozeného B. P., jež odpovídají též výpovědím svědka J. B. a spoluobžalovaného M. S.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním (stěžovatelova obrana je založena na jiných okolnostech jednání a chování vůči poškozenému), stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu