ECLI:CZ:US:2012:3.US.3224.11.2
sp. zn. III. ÚS 3224/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti A. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 4 Ads 146/2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 34 Cad 161/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů. Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterým je garantováno právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, a čl. 36 Listiny, podle kterého se může každý, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.
2. Stěžovatel se narodil v roce 1940 na území dnešní České republiky, kde bydlel a pracoval do roku 1980. Od roku 1980, kdy se přestěhoval na Slovensko, až do konce roku 1992 pracoval pro slovenské zaměstnavatele na území Slovenské republiky. Stěžovatel v současnosti pobírá český starobní důchod, resp. tzv. jeho dorovnání konstruované na základě judikatury Ústavního soudu.
3. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 9. 6. 2009 č. Xbyla upravena výše stěžovatelova starobního důchodu na období kalendářního roku 2008 a 2009 z důvodu změny průměrné výše důchodů.
4. Toto rozhodnutí navazovalo na předchozí rozhodnutí ČSSZ ze dne 7. 10. 2008, jímž byl stěžovateli přiznán starobní důchod. Proti rozhodnutí ze dne 7. 10. 2008 podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, která byla dne 18. 3. 2009 rozsudkem sp. zn. 41 Cad 183/2008 zamítnuta. Stěžovatel v žalobě namítal nesprávný výpočet českého starobního důchodu z důvodu nezohlednění doby pojištění za roky 1978 až 1982, jeho nemoci z povolání a následné úhrady za ztrátu na výdělku. O následně podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem sp. zn. 4 Ads 83/2009 ze dne 1. 7. 2010 tak, že ji rovněž zamítl. Oba tyto soudy konstatovaly, že o nároku na starobní důchod rozhoduje ta smluvní strana, které je k tomu podle čl. 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou ze dne 29. 10. 1992, publikované pod č. 228/1993 Sb., zavázána, což je v případě stěžovatele strana slovenská. Český nositel pojištění proto musí vycházet jak z dob pojištění, které potvrdí druhý nositel pojištění, tak i z výše jím uznaného výdělku pro výpočet důchodu. Oba soudy dále uvedly, že ze spisu českého i slovenského nositele pojištění vyplývá, že namítaná doba pojištění byla v obou případech započítána. Má-li stěžovatel i přesto pochybnosti, které s ním nicméně obecné soudy nesdílí, měl by se obrátit na slovenského nositele pojištění. Stěžovatel podal proti oběma rozhodnutím ústavní stížnost, která byla usnesením sp. zn. II. ÚS 2905/10 ze dne 7. 6. 2011 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
5. Také v nynějším řízení podal stěžovatel proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 9. 6. 2009, upravujícímu výši důchodu, žalobu u krajského soudu. Námitky stěžovatele uplatněné v žalobě byly identické jako jeho námitky uplatněné v předešlé skutkově totožné věci. Vzhledem k tomu, že krajský soud neshledal důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit, žalobu rozsudkem sp. zn. 34 Cad 161/2009 ze dne 31. 8. 2010, jenž je nyní předmětem ústavního přezkumu, zamítl.
6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 6. 10. 2010 kasační stížnost, ve které namítl, že jako český občan má nárok na český důchod a nemůže být odkazován na jednání s jiným nositelem pojištění. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 3. 2011 řízení přerušil, neboť ve věci rozhodnutí o přiznání důchodu ze dne 7. 10. 2008, na níž současně projednávané rozhodnutí bezprostředně navazovalo, bylo vedeno řízení o ústavní stížnosti. Po tom, co Ústavní soud dne 7. 6. 2011 výše zmíněným usnesením ústavní stížnost odmítl, rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 4 Ads 146/2010 o zamítnutí kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní soud konstatoval, že nemá důvod odchylovat se od svých závěrů zaujatých v dřívějším rozsudku ze dne 1. 7. 2010, neboť nově projednávaná věc je totožná co do skutkových okolností i právní argumentace stěžovatele.
7. Stěžovatel podal proti oběma výše uvedeným rozsudkům obecných soudů ústavní stížnost, v níž opakuje svoji argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil před obecnými soudy a v předchozím řízení před Ústavním soudem. Tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho základních práv, jak uvedeno shora, a navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
9. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatele jsou beze zbytku totožné s námitkami, které stěžovatel uplatňoval v předchozí ústavní stížnosti a s nimiž se Ústavní soud vypořádal již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2905/10 ze dne 7. 6. 2011.
10. Ústavní soud připomíná, že ve věci tzv. slovenských důchodů jde o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi rozdělením nákladů na důchodové systémy obou následnických států bývalé československé federace, jak bylo vyjádřeno v kritériích obsažených v mezinárodních smlouvách uzavřených oběma státy v souvislosti s rozpadem federace, na straně jedné, a právy osob účastnících se systému důchodového zabezpečení, zejména těch, které po celou dobu svého produktivního života byly občany jednoho ze států federace, území tohoto státu nikdy neopustily, a přesto na základě kritérií zvolených v předmětných smlouvách měly pobírat a pobírají důchod z druhého státu bývalé federace.
11. Vzhledem k tomu Ústavní soud poskytuje takovým osobám ústavněprávní ochranu, a to skrze výklad čl. 30 odst. 1 Listiny, který garantuje občanům přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny, který zakazuje odlišné zacházení. Ústavní soud tak ve své judikatuře vytvořil pravidlo, podle něhož je třeba vyplácet tzv. vyrovnávací či dorovnávací příspěvek do výše, která by byla přiznána občanu České republiky, pokud by veškeré doby jeho účasti na důchodovém pojištění byly považovány za doby české (nález sp. zn. II. ÚS 2524/10 ze dne 5. 9. 2012). Česká strana rozhodující o případném dorovnání přitom musí vycházet z podkladů potvrzených druhou smluvní stranou (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2905/10 ze dne 7. 6. 2011).
12. Jak bylo dovozeno později v usnesení sp. zn. I. ÚS 3650/11 ze dne 26. 11. 2012, pokud by měl český nositel pojištění pochybnosti o správnosti podkladů, resp. výpočtu provedeného slovenskou stranou, je na něm, aby učinil kroky potřebné k jejich odstranění a aby tak bylo postaveno najisto, že dotyčná osoba nebude poškozena případnou aplikací smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (blíže viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3650/11).
13. Ústavní soud posoudil stížnost stěžovatele s ohledem na tato východiska. Předem poznamenává, že v případě stěžovatele není pochyb o tom, že mu dorovnávací příspěvek přiznán byl a v současnosti ho aktivně pobírá. Obecně tedy lze říct, že postupem orgánů veřejné moci již v principu byla stěžovateli zajištěna práva plynoucí ze shora rekapitulované judikatury Ústavního soudu.
14. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se nezohlednění všech dob pojištění, obecné soudy stěžovateli opakovaně vysvětlily, že mu všechny doby pojištění započítány byly, a to jak stranou slovenskou, tak českou.
15. Obecné soudy se rovněž dostatečně vypořádaly s námitkou stěžovatele, dle které při výpočtu českého důchodu nebyla zohledněna jeho nemoc z povolání a úhrada za ztrátu na výdělku. K tomu Nejvyšší správní soud již v původním rozhodnutí, na jehož závěry odkazuje i nyní napadený rozsudek, uvedl, že stěžovatel podklady o výši náhrady ČSSZ nesdělil a její výše nevyplývala ani ze spisu. ČSSZ přitom vycházela z podkladů, které jí poskytla slovenská strana; měl-li stěžovatel pochybnosti o správnosti výpočtu důchodu na straně slovenské, bylo na něm, aby svoje nároky uplatnil u slovenského nositele pojištění.
16. Konstatování, že na prvém místě musí o nároku na starobní důchod rozhodnout ta smluvní strana, která je k tomu zavázána článkem 20 Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, tedy v případě stěžovatele strana slovenská, není co vytknout. Tato smlouva představuje ústavně akceptovanou úpravu rozdělení podílu obou nástupnických států na úhradě důchodu, která nikterak nezasahuje do práv občana České republiky.
17. Nejvyšší správní soud navíc dodal, že je otázkou, zda by i po připočtení navrhovatelem požadované náhrady došlo ke změně závěru, že v jeho případě byl pro výpočet důchodu výhodnější průměrný měsíční výdělek (fiktivní výdělek) z let 1978 až 1982, v němž se náhrada za ztrátu na výdělku projevit nemohla, neboť ji stěžovatel začal pobírat až po roce 1983.
18. Na tomto místě Ústavní soud uvádí, že požadavek, dle kterého má český nositel pojištění činit kroky k odstranění pochybností, se na současný případ nevztahuje, neboť se nejedná o situaci analogickou s věcí vedenou pod sp. zn. I. ÚS 3650/11. To proto, že v nyní projednávaném případě žádné pochybnosti o správnosti výpočtu slovenskou stranou na straně českého nositele pojištění ani obecných soudů nevznikly a dorovnávací příspěvek byl stěžovateli přiznán. V usnesení sp. zn. I. ÚS 3650/11 ze dne 26. 11. 2012 se Ústavní soud naopak zabýval situací, kdy český nositel pojištění odmítl stěžovatelce přiznat dorovnání, neboť považoval výpočet slovenské strany za zjevně chybný a nebylo zřejmé, zda by byl český důchod vyšší a jaký rozdíl by měl být stěžovatelce eventuálně vyplácen. Stěžovatelce tak byla výplata příspěvku zcela odepřena. Nutno podotknout, že ani za této situace Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah, neboť stěžovatelka nebyla v konečném důsledku diskriminována vůči ostatním občanům České republiky. K diskriminaci nedochází ani v případě současného stěžovatele.
19. Ústavní soud nadto dodává, že případné zohlednění náhrady za ztrátu na výdělku by se muselo projevit nejen ve výpočtu důchodu podle českých právních předpisů, ale i ve výpočtu slovenského důchodu a rozdíl mezi těmito důchody by byl pravděpodobně stejný, případně toliko mírně odlišný od v současnosti přiznané výše dorovnávacího příspěvku, takže by stěžovatel žádné změny výše dorovnání tímto postupem vlastně nedosáhl.
20. Ústavní soud tedy shrnuje, že se oba soudy podrobně zabývaly všemi námitkami stěžovatele a své závěry důkladně a srozumitelným způsobem odůvodnily, tj. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vyložily, proč považují postup České správy sociálního zabezpečení v daných souvislostech za správný. Ústavní soud na tomto výkladu neshledává nic protiústavního.
21. Vzhledem k výše uvedenému neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu