ECLI:CZ:US:2012:3.US.3225.12.1
sp. zn. III. ÚS 3225/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti B. M. L., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. června 2012 č. j. 21 Cdo 1525/2010-104, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 22. 8. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž podle obsahu návrhu je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010 č. j. 18 Co 44/2010-57 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2009 č. j. 29 C 111/2008-37. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími a řízeními, která jim předcházela, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Porušení základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka zejména v postupu soudu prvního stupně, který zastavil řízení o rozvod jejího manželství s J. L., zahájené stěžovatelkou, nikoli řízení ve stejné věci zahájené jejím bývalým manželem, ačkoli měl v rámci dodržení výše uvedených práv stěžovatelky tento soud zvažovat, zda s ohledem ke všem okolnostem věci, zejména na předchozí "jednání účastníků řízení, jejich korektnost a smysl pro respektování práva a soudních rozhodnutí" by nebylo spravedlivé a v souladu "s principem rovnosti účastníků řízení", aby soud zastavil řízení zahájené J. L.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, pokud tento v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se soudy při svém rozhodování, které z obou časově shodně zahájených řízení týchž účastníků o rozvod jejich manželství zastavit, řídily "všemi okolnostmi případu", a tvrdí, že pokud by tomu tak skutečně bylo, dospěly by k odlišnému závěru, a to, že zastavit bylo naopak nutné a spravedlivé řízení zahájené J. L.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatelka dne 13. 11. 2008 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu o rozvod manželství, které uzavřela s dříve žalovaným J. L. (dále jen "žalovaný") ve Švýcarsku. Toto řízení po změně rozhodnutí odvolacím soudem Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 9. 2009 č. j. 29 C 111/2008-37 zastavil, neboť zjistil, že žalovaný podal dne 13. 11. 2008 žalobu o rozvod manželství, která byla postoupena k dalšímu řízení témuž soudu. Důvodem zastavení řízení byla překážka litispendence, přičemž obě řízení týkající se stejné věci byla zahájena téhož dne, tj. 13. 11. 2008. Městský soud v Praze svým rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl jako neopodstatněné s poukazem na ustanovení §82 odst. 1 a §83 odst. 1 o. s. ř. a zdůraznil, že pokračování v řízení bránila překážka věci zahájené, takže bylo nezbytné jedno ze dvou současně probíhajících řízení ve stejné věci, zahájených ve stejný den, zastavit. Postup obou soudů a jejich rozhodnutí, kterým zastavily řízení ve věci vedené pod sp. zn. 29 C 111/2008, není podle názoru dovolacího soudu v rozporu se zákonem.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odůvodněním rozhodnutí dovolacího soudu i soudů nižších stupňů, přičemž obsah těchto námitek byl již dříve předmětem posouzení dovolacího soudu, který se s nimi v napadeném rozhodnutí zabýval a řádně vypořádal. Od Ústavního soudu stěžovatelka zjevně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelka nic nenamítá proti závěru obecných soudů, že v důsledku překážky litispendence bylo nutné zastavit jedno ze dvou řízení zahájených ve stejné věci, neboť jde o neodstranitelnou překážku řízení, k níž soud musí vždy přihlédnout. Nerozporována zůstala stěžovatelkou také skutečnost, že obě řízení o stejné věci byla zahájena ve stejnou dobu.
Jak již konstatoval dovolací soud v napadeném rozhodnutí, soud se za výše uvedených okolností řídí vlastním uvážením, které z obou totožných řízení zastaví. Toto uvážení soudu je v civilním soudním řízení omezeno pouze jeho předmětem a účelem (§§1, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.").
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy, resp. dovolací soud ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, jestli právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a jestli interpretace použitého práva je i ústavně konformní; Ústavní soud zkoumá, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Žádné pochybení, které by mohlo založit protiústavnost napadených rozhodnutí ve smyslu výše vyložených předpokladů umožňujících ingerenci Ústavního soudu, však Ústavní soud v této věci nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu