ECLI:CZ:US:2012:3.US.3318.09.1
sp. zn. III. ÚS 3318/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem třída Kpt. Jaroše 35, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 39 T 7/2008 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 2 To 17/2009 , za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 2009 a doplněna podáním ze dne 2. 2. 2010, a která splňovala požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecné soudy porušily jednak čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jednak jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nerespektováním předchozí judikatury Ústavního soudu (konkrétně nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/05; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz) měly obecné soudy porušit také čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
K zásahu do uvedených ústavních práv mělo dojít v trestním řízení, vedeném proti němu jako obviněnému. Jeho jednání, jehož se dopustil jako zaměstnanec obchodní společnosti WIRPO s. r. o., bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, spáchaný formou tzv. selftradingu ("krádeže obchodu") s odůvodněním, že k posouzení trestnosti jednání pachatele postačí stejný nebo obdobný předmět činnosti konkurujících si podnikatelských subjektů. K takovému závěru prý v posuzovaném případě nelze dojít, protože dotyčné subjekty měly vymezen předmět činnosti neurčitým označením "koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej"; pod takovéto vymezení bylo prý možno v době účinnosti tehdy platného živnostenského zákona podřadit "obchodování s jakoukoli komoditou".
Další stěžovatelova výtka směřuje proti tomu, že v přípravném řízení byl donucen vydat účetnictví jím provozované živnosti poté, co mu byla policejním orgánem uložena pořádková pokuta ve výši 10.000,- Kč; důkazy získané porušením zákazu nemo tenetur byly prý v rozporu s ústavními předpisy použity obecnými soudy jako podklad pro vynesení odsuzujícího rozsudku.
Nesprávně prý byl v jeho neprospěch interpretován skutek, spočívající v jeho jednání se společností SPP Bohemia Trade, a. s. Ve skutečnosti prý žádný obchod s touto společností stěžovatelem nebyl uzavřen ani realizován; písemný doklad, z něhož vycházely obecné soudy, byla toliko "proformafaktura", z níž nelze dovozovat žádnou jeho účast na inkriminované trestné činnosti.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů a ze stěžovatelem zaslaných příloh (přípis Finančního úřadu v Kyjově ze dne 10. 11. 2008, výzva policejního komisaře k vydání věci ze dne 5. 1. 2005, úřední záznam policejního komisaře ze dne 9. 3. 2005, znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem ECOJUR, s. r. o.) se zjišťuje:
Proti stěžovateli jako obviněnému bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tehdy platného trestního zákona č.140/1961 Sb. (dále jen "tr. zák.").
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2007 sp. zn. 39 T 9/2005, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. 2 To 73/2007 tak, že napadený prvoinstanční rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
K dovolání obviněného Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek vrchního soudu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř., a to v části dovolací argumentace, vztahující se k výši získaného prospěchu. Dovolací soud přitakal stěžovatelově námitce, že nebyl správně posouzen jeden ze znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. ("značný prospěch"); se způsobem výpočtu prospěchu, jaký zvolily soudy nižších stupňů, se dovolací soud neztotožnil. Pokládal za pochybné, zda vypočtená výše prospěchu dosáhla hodnoty 500.000,- Kč, považované za hranici značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. a zda tedy nepřichází v úvahu posoudit skutek toliko podle základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] a podle §265k tr. řádu napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil usnesením ze dne 11. června 2008 sp. zn. 5 Tdo 136/2008. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal nalézacímu Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve věci poté znovu rozhodoval Krajský soud v Brně. Ten po doplněném dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 39 T 7/2008 tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., tedy podle mírnější právní kvalifikace, než původně; obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Jednání obviněného mělo spočívat (stručně řečeno) v tom, že obviněný v období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 jako zaměstnanec společnosti WIRPO, s. r. o., a současně jako osoba samostatně výdělečně činná s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jako fyzická osoba obchodoval v rozporu s článkem V odst. 6 pracovní smlouvy uzavřené se společností WIRPO, s. r. o., s různými materiály a technologiemi pro svařování a navařování, s cílem získat vlastní finanční prospěch opakovaně uzavíral smlouvy o nákupu svařovacího materiálu a nakoupil materiál za 767.561,60 Kč, který poté prodal celkem patnácti různým subjektům, z nichž s některými dříve jednal jako manažer společnosti WIRPO, s. r. o., a některé oslovil jako osoba samostatně výdělečně činná, čímž získal na úkor společnosti WIRPO, s. r. o., celkovou částku 234.687,90 Kč.
O odvoláních obviněného a poškozené společnosti WIRPO , s. r. o., rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 2 To 17/2009 tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný v pořadí již druhé dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy s námitkou, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V tomto druhém dovolání obviněný v podstatě zopakoval zásadní argumenty své obhajoby v trestním řízení a uplatnil stejné dovolací námitky jako v prvním dovolání. Dovolací soud konstatoval, že Krajský soud v Brně v opakovaném řízení v zásadě postupoval podle předchozích pokynů dovolacího soudu a že jeho postupu nyní nelze již nic vytknout; posoudil napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně jako správné. Dovolací soud proto usnesením ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1054/2009 dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost.
Nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 39 T 7/2008 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2009 č. j. 2 To 17/2009-1101.
III.
Posuzovaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Takováto flagrantní či excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovateli upřeno nebylo. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudů mu byly k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky, které opakovaně využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv.
Nad rámec řečeného lze k argumentům stěžovatele uvést:
Námitkou absence zákonného znaku "shodného předmětu činnosti" se podrobně zabýval dovolací soud, a to jak ve svém prvním rozhodnutí ze dne 11. června 2008 sp. zn. 5 Tdo 136/2008, tak v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1054/2009. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bez ohledu na vymezení předmětu podnikání poškozené společnosti v obchodním rejstříku a druhu živnosti, v němž byl obviněný oprávněn podnikat jako fyzická osoba, nebylo v posuzované trestní věci pochyb o reálném souběhu a tedy konkurenční činnosti obou subjektů na trhu. Obviněným uzavírané obchody se totiž v obou jeho činnostech (zaměstnanec a osoba samostatně výdělečně činná) týkaly zakázek v oblasti materiálů a technologií pro svařování, navařování, žárové stříkání a řízené předehřevy, tedy dostatečně specifickou oblastí obchodování. Ústavní soud se závěry dovolacího soudu souhlasí a nemůže jim z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Rovněž stěžovatelova námitka, že v přípravném řízení byl donucen vydat účetnictví jím provozované živnosti poté, co mu byla policejním orgánem uložena pořádková pokuta ve výši 10.000,- Kč, byla orgány činnými v trestním řízení důkladně zvažována již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud nad rámec argumentace obecných soudů dodává:
Stěžovatel vychází z mylného předpokladu, že pokud by bylo Ústavním soudem konstatováno, že uložením pořádkové pokuty za neuposlechnutí výzvy k vydání věci došlo k porušení jeho ústavních práv, mělo by to vést automaticky ke zrušení odsuzujícího rozsudku a na něj navazujících rozhodnutí. Tato stěžovatelova úvaha však není správná, a to ani v její abstraktní podobě. I kdyby (eventuálně) bylo zjištěno, že některý důkaz byl získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout (srov. též analogicky ust. §89 odst. 3 tr. řádu). Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je např. doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), jejíž aplikovatelnost je sama o sobě sporná, nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. K této otázce srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2260/10.
V této projednávané trestní věci je důkazní situace taková, že odsuzující rozsudek se opírá nejen o listinné důkazy ze stěžovatelem vydaného účetnictví, nýbrž též o komplex jiných důkazů, včetně svědeckých výpovědí, plně postačujících k prokázání viny obviněného. Závěry, vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/05, na něž se stěžovatel odvolává, jsou založeny na jiném důkazním stavu, než jaký existuje v nynější věci a nemohou v ní být mechanicky aplikovány.
Stěžovatelovou námitkou, týkající se důkazního hodnocení tzv. "proformafaktury", se zabývaly dostatečně již obecné soudy (viz zejména usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. l. 14 odůvodnění). Žádný protiústavní exces při interpretaci obsahu a důkazního významu této listiny obecnými soudy Ústavní soud neshledal.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu