ECLI:CZ:US:2012:3.US.3336.11.1
sp. zn. III. ÚS 3336/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Řeznická 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. června 2010 č. j. 50 T 13/2009-60, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2011 č. j. 11 To 78/2010-91 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011 č. j. 8 Tdo 639/2011-38, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. listopadu 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého základního práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zásad zakotvených v čl. 90 a 95 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. června 2010 sp. zn. 50 T 13/2009 (dále též "soud prvního stupně") byl stěžovatel v bodě 1 výroku uznán vinným spácháním trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009 (dále jen "trestní zákon"), a v bodě 2 pokusem téhož trestného činu podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Za to byl podle §187 odst. 4 a §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků a 6 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byl podle §55 odst. 1 písm. a), písm. c) trestního zákona uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, konkrétně sedmi kusů mobilních telefonů a navigační jednotky GPS, jakož i v rozsudku blíže specifikované finanční hotovosti v různých měnách.
3. K odvolání stěžovatele zrušil Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 17. ledna 2011 č. j. 11 To 78/2010-91 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodě 1 a v celém výroku o trestu. Nově přitom při nezměněném výroku o vině v bodě 2 rozhodl tak, že se stěžovatel dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona účinného do 31. prosince 2009, za což jej (i za trestný čin uvedený v bodě 2 rozsudku) podle §187 odst. 2 za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl v původním rozsahu uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jehož vymezení však bylo doplněno zejména o specifikaci jednotlivých kusů mobilních telefonů a navigační jednotky GPS, jichž se trest týká.
4. Trestného jednání uvedeného v bodě 1 výroku se měl stěžovatel ve stručnosti dopustit tím, že se od 4. listopadu 2008 do 8. prosince 2008 podílel jako člen organizované skupiny na dovozu kokainu z ostrova Curacao v souostroví Nizozemské Antily přes Amsterdam do České republiky a dále do Slovenské republiky. Pokud jde o pokus trestného činu uvedený v bodě 2 výroku, jeho podstata měla spočívat ve stručnosti v tom, že stěžovatel od přesně nezjištěné doby v létě roku 2008 do 8. prosince 2008 zakoupil potřebné vybavení pro pěstírnu konopí a zorganizoval její provoz, k čemuž najal svědka J. Ž. a zároveň spolupracoval s další neustanovenou osobou, vystupující pod přezdívkou A. Všichni jednali s cílem dosáhnout zisku z další distribuce konopí, k čemuž však nedošlo. Přesné vymezení skutků je obsaženo ve výrocích soudu prvního stupně a odvolacího soudu, pročež Ústavní soud nepovažoval za nezbytné citovat je na tomto místě v plném znění.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 29. června 2011 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
6. Ústavní stížnost směřuje proti všem uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně a odvolací soud nerespektovaly základní zásady trestního řízení, konkrétně zásadu zákonnosti trestního řízení, zásadu objektivní pravdy, zásadu zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu bezprostřednosti a zásadu presumpce neviny, popřípadě in dubio pro reo. Tím měly porušit jeho základní právo na nestranný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť objektivně nezjistily skutkový stav věci, k čemuž mělo konkrétně dojít v důsledku právní kvalifikace jednání stěžovatele pod bodem 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen a podle něhož se měl stěžovatel dopustit trestného jednání jako člen organizované skupiny. Takováto kvalifikace je ale podle jeho názoru v rozporu s právními závěry obsaženými v nálezu ze dne 10. prosince 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 (N 257/55 SbNU 479). Sama skutková věta totiž neobsahovala znak člena organizované skupiny, neboť se v ní hovoří pouze o neustanovené osobě pod přezdívkou A., ke které policie ani soud neshromáždily dostatek důkazů.
7. Pro úplnost je namístě dodat, že ačkoliv stěžovatel v rámci své argumentace, kterou odůvodňoval tvrzený zásah do svých základních práv, uvedl toliko výše zmíněnou námitku nesprávné právní kvalifikace, v rámci ústavní stížnosti shrnul i svoji argumentaci uplatněnou v rámci dovolání. Stěžovatel byl přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odvolacímu soudu vytkl, že neměl zájem připojit spis ze Slovenska týkající se trestného jednání R. Z. a M. P., občanů Slovenské republiky, jež se měli spolupodílet na jednání stěžovatele uvedeném v bodě 1 výroku, ačkoliv bylo zřejmé, že věc bude v brzké době ukončena. Současně se domníval, že v jeho případě je příliš mnoho pochybností. Mimo jiné si kladl otázky, proč zásilka nebyla sledována, proč nedošlo k zadržení osob při předávání zavazadel, kde byla zásilka na Slovensku nalezena, zda existuje důkaz, že byl kokain v tašce. Zdůraznil přitom, že neexistuje ani expertíza o ohledání tašky, kde měl údajně kokain být, ani fotodokumentace z pizzerie v Praze o údajném předávání dolarů.
II.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisů vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 13/2009 a sp. zn. 50 T 11/2009, přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům.
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus) (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, podle nichž se měl dopustit skutku uvedeného v bodě 2 výroku jako člen organizované skupiny, pročež bylo jeho jednání kvalifikováno jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Samotné uvedení neustanovené osoby ve skutkové větě totiž podle jeho názoru neumožňuje dovozovat závěr o naplnění znaku člena organizované skupiny, která ve smyslu její ustálené (soudní judikaturou vymezené) definice předpokládá sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob.
11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel předmětnou námitku opakovaně uplatnil v řízení před obecnými soudy, přičemž ty se s ní ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Shodně s napadeným usnesením Nejvyššího soudu lze poukázat zejména na úvahy soudu prvního stupně uvedené na str. 27 a 28 jeho rozsudku, kde se tento soud zabýval otázkou naplnění tohoto znaku na základě prokázaných skutkových skutečností, jakož i na argumentaci odvolacího soudu, který k obdobné námitce přezkoumal uvedený kvalifikační znak a přisvědčil závěrům soudu prvního stupně. S těmito závěry přitom koresponduje i obsah předmětného spisu. Relevanci současně nelze přiznat poukazu na nález sp. zn. III. ÚS 1481/09, který se týkal hodnocení jiného znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to, zda k jeho spáchání došlo ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Ačkoliv úvahy o nezbytnosti zkoumat význam mezinárodního prvku určitých skutkových okolností z toho hlediska, zda z něj lze dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti, lze obecně vztáhnout i na posuzování významu znaku člena organizované skupiny, v dané věci není pochybnost o tom, že právě v jeho důsledku k takovémuto zvýšení došlo.
12. Je třeba uvést, že stěžovatel se ve své argumentaci omezuje na obecný nesouhlas s napadenými rozhodnutími, aniž by ve prospěch svého tvrzení, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, uvedl jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. To v zásadě platí i pro výše zmíněnou námitku, jakož i pro další výše uvedené námitky, jež byly v ústavní stížnosti rovněž zmíněny. Za těchto okolností neshledal Ústavní soud žádný důvod, pro který by tato rozhodnutí měl považovat za svévolné či z jiného důvodu porušující jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu