ECLI:CZ:US:2012:3.US.3375.11.1
sp. zn. III. ÚS 3375/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. Ž., zastoupeného JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem ve Vysokém Poli 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011 č. j. 21 Cdo 2386/2010-199, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. ledna 2010 č. j. 60 Co 307/2009-170 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. dubna 2009 č. j. 38 C 42/2009-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho základního práva, a to práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí i ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal, stěžovatel se domáhal žalobou určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí učiněnou Krajskou nemocnicí T. Bati, a. s. Soud prvního stupně jeho žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, avšak druhoinstanční soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že závažný charakter porušení právní povinnosti stěžovatelem byl provedeným dokazováním plně prokázán, když ani skutečnost, že k tomu došlo byť jediným zaviněným jednáním stěžovatele, pak ve smyslu závěrů konstantní soudní praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004) nemůže z pohledu zákonných předpokladů uvedených v ustanovení §52 odst. 1 písm. g) zákoníku práce vyvrátit závěr, že podmínky pro rozvázání pracovního poměru formou výpovědi nebyly naplněny.
Stěžovatel podal proti rozsudku druhoinstančního soudu dovolání a měl za to, že položil Nejvyššímu soudu otázku zásadního právního významu. Dovolací soud nicméně ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel napadá skutková zjištění, z nichž napadený rozsudek vychází (že stěžovatel dne 15. 9. 2008 spustil ke klinickému provozu ozařovač Gulmay proti pokynu své nadřízené a že případný pokyn od primáře oddělení ze dne 12. 9. 2008 byl vydán za zcela jiné situace, než byla dne 15. 9. 2008), a předkládá vlastní skutkovou verzi (že pokyn od nadřízené nedostal a musel se řídit pokynem primáře), z níž dovozuje i jiné právní posouzení věci. Dále pak dovolací soud uvádí, že přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace stěžovatele, že nebyl osobou s přímou odpovědností za zajištění radiační ochrany ani radiologickým fyzikem. Jak totiž uvedl odvolací soud, žalobce - mimo nerespektování pokynu své nadřízené - porušil také povinnost vyplývající z ustanovení §32 odst. 5 vyhlášky č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně (dále jen "vyhláška č. 307/2002 Sb."), která vyplývala z právního předpisu vztahujícího se k výkonu stěžovatelem zastávané pozici fyzika onkologického centra, přičemž byl navíc podle rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost osobou se zvláštní odbornou způsobilostí oprávněnou vykonávat činnosti zvlášť důležité z hlediska radiační ochrany. Posuzování otázky, zda byl žalobce také osobou s přímou odpovědností za zajištění radiační ochrany nebo radiologickým fyzikem, tak nemůže mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu vliv (o takový závěr odvolací soud své rozhodnutí neopřel). Navíc naposledy uvedená argumentace stěžovatele nemůže přípustnost dovolání založit ani proto, že nelze-li přezkoumat skutkový závěr, že žalobce dne 15. 9. 2008 spustil ke klinickému provozu ozařovač Gulmay proti pokynu své nadřízené, a na něj navazující právní závěr o porušení povinnosti žalobce plnit pokyny nadřízených [§301 písm. a) zákoníku práce], zůstává nedotčen jeden ze dvou důvodů, o něž odvolací soud opřel své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, které bylo uveřejněno pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když zdůrazňuje, že položil Nejvyššímu soudu zásadní právní otázku, zda s výkonem práce ve funkci "fyzika" onkologického centra je spjata povinnost daná ustanovením §32 odst. 5 vyhlášky č. 307/2002 Sb., když tato povinnost měla vyplývat z právního předpisu, vztahujícího se k výkonu stěžovatelem zastávané pozice. Dále pak uvádí, že na danou otázku však Nejvyšší soud vůbec nereagoval a konstatoval, že jeho dovolání spíše mířilo do skutkových zjištění. Stěžovatel dovozoval přípustnost podaného dovolání z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Důvod podaného dovolání spočíval v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., když řízení bylo podle stěžovatele postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a přípustnost dovolání stěžovatel opřel o ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dále pak stěžovatel rozvíjí rozsáhlou polemiku s právními názory obecných soudů a zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K výtkám stěžovatele je nutné konstatovat, že Nejvyšší soud uvedl, že není podstatné, zda s výkonem práce ve funkci "fyzika" onkologického centra je spjata povinnost daná ust. §32 odst. 5 vyhlášky č. 307/2002 Sb., když tato povinnost měla vyplývat z právního předpisu, vztahujícího se k výkonu stěžovatelem zastávané pozice, a to z toho důvodu, že zůstává nedotčen jeden ze dvou důvodů, o něž odvolací soud opřel své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby, tj. že stěžovatel dne 15. 9. 2008 spustil ke klinickému provozu ozařovač Gulmay proti pokynu své nadřízené, a na něj navazující právní závěr o porušení povinnosti žalobce plnit pokyny nadřízených [§301 písm. a) zákoníku práce]. Z předloženého spisu pak nevyplývá, že by obecné soudy nevycházely ze skutkových zjištění (srov. str. 101 - 102 spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 38 C 42/2009), zejména pak ze svědeckých výpovědí dalších zaměstnanců.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaká ustanovení právního řádu na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Dostatečně se také vypořádaly s námitkami, z nichž některé jsou opakovány v ústavní stížnosti. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu