ECLI:CZ:US:2012:3.US.3389.11.1
sp. zn. III. ÚS 3389/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele P. B. W., zastoupeného Mgr. Renatou Jilkovou, advokátkou v Praze 1, Václavské nám. 66/808, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2009 sp. zn. 45 T 9/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2009 sp. zn. 11 To 57/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010 sp. zn. 45 T 9/2008 a usnesení Vrchní soudu v Praze ze dne 15. března 2011 sp. zn. 11 To 57/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nedatovanou ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 30. 3. 2012, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména pak práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného trestního spisu, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.") k §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. z. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 18 dní, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání státního zástupce byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, načež byl stěžovatel napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. z. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. z. a odsouzen ke stejnému trestu. Napadeným usnesením městského soudu pak bylo podle §33 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu, a napadeným usnesením vrchního soudu byla pro opožděnost podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta stěžovatelem následně podaná stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvedl, že se opakovaně obracel na soudy s tím, že nerozumí češtině, přičemž požadoval, aby mu byly veškeré písemnosti překládány do angličtiny. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 bylo stěžovateli zasláno pouze v české verzi, což platí i pro další rozhodnutí, vyjma shora označených rozsudků. Dále stěžovatel - v souvislosti se závěry vrchního soudu vyslovenými v napadeném usnesení stran jeho znalostí českého jazyka - namítl, že trochu rozumí hovorové češtině, česky nepíše a ani nečte, přičemž jím učiněná podání psal spoluvězeň a on je pouze podepisoval.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Směřuje-li ústavní stížnost proti výše označeným rozsudkům vrchního a městského soudu, lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvíjet maximálně od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 č. j. 3 Tdo 1423/2010-86, kterým bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto stěžovatelovo dovolání. Jak lze zjistit z trestního spisu, toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 28. 1. 2011, jeho obhájci pak dne 31. 1. 2011, přičemž souzená ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 9. 11. 2011, tedy evidentně po zákonem stanovené lhůtě. Dlužno podotknout, že povinností stěžovatele bylo ústavní stížností napadnout i výše citované usnesení, neboť se v něm Nejvyšší soud věcně zabýval námitkami stěžovatele, takže dovolání zde představovalo procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, přičemž dle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze z ústavněprávního přezkumu vyjmout právě rozhodnutí o takovém prostředku. Ústavní stížnost je opožděná, i pokud se jedná o napadené usnesení vrchního soudu, neboť z trestního spisu plyne, že stěžovateli bylo doručeno dne 15. 3. 2011. Jde-li o napadené usnesení městského soudu, vzhledem k tomu, že stížnost proti němu byla podána opožděně, stěžovatel daný procesní prostředek (řádně) "nevyčerpal", a ústavní stížnost v této části tak nelze pokládat za přípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatel upozorňuje na neznalost češtiny, resp. na to, že mu některá soudní rozhodnutí nebyla přeložena do českého jazyka, s ohledem na skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti je zásah v podobě "rozhodnutí orgánu veřejné moci", nutno vycházet z toho, že stěžovatel považuje příslušná rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany jeho práv za pravomocná, a tudíž i za řádně doručená [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přitom však nijak nevysvětluje, proč ústavní stížnost podává až téměř rok, případně tři čtvrtě roku po jejich doručení, resp. nepředkládá žádnou alternativu stran data, od kterého by se měla odvíjet lhůta pro podání (takto koncipované) ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu