ECLI:CZ:US:2012:3.US.3474.12.1
sp. zn. III. ÚS 3474/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem v Brně, Údolní 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2012 č. j. 18 Co 215/2012-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva vlastnického (čl. 11 Listiny), domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Stěžovatel podal dne 16. 11. 2007 u Okresního soudu Brno-venkov návrh na vydání předběžného opatření. Soud stěžovateli zčásti vyhověl, když výrokem I nařídil předběžné opatření vůči žalovanému, aby se zdržel demoličních prací na nosné zdi budovy čp. X na pozemku p. č. XX v k. ú. Slatina, a dále aby se zdržel stavebních prací na komínovém tělese na hranici pozemku p. č. XX a pozemku p. č. XX v k. ú. Slatina. Krajský soud v Brně k odvolání žalovaných usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I potvrdil. V návaznosti na návrh na vydání předběžného opatření podal stěžovatel u Okresního soudu Brno-venkov žalobu, kterou se domáhal uložení povinnosti žalovaným zdržet se "ohrožování výkonu žalobcova vlastnického práva k pozemku p. č. XY a stavbě čp. Y na něm postavené v k. ú. Slatina, demoličními a jinými stavebními pracemi na nosné zdi budovy čp. X na p. č. XX v k. ú. Slatina, při hranici s pozemkem p. č. XY k. ú. Slatina". Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 6 C 360/2007 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 6. 11. 2008, když proti němu ani stěžovatel (žalobce), ani žalovaný nepodali odvolání. Následně Městský soud v Brně rozhodl o návrhu na zrušení předběžného opatření tak, že zrušil předběžné opatření nařízené Okresním soudem Brno-venkov ze dne 21. 11. 2007 č. j. 20 Nc 1351/2007-21, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010 č. j. 16 Co 15/2008-57. Stěžovatel napadl rozhodnutí Městského soudu v Brně odvoláním, když argumentoval tím, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud, a dále pak uváděl, že soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neprovedl navržené důkazy a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před odvolacím soudem. Primárně namítá, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, a proto bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Dále pak polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů a vyslovuje nesouhlas s jejich závěry. Napadá rovněž znalecký posudek J. P., namítá jeho podjatost a upozorňuje, že k jeho námitce podjatosti se obecný soud vůbec nevyjádřil.
Ústavní soud již ve svém rozhodnutí II. ÚS 221/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, nález č. 158) konstatoval, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže však dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno, která také mohou být k návrhu zrušena. Předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam.
Za porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je třeba považovat postup obecných soudů, které se návrhem na vydání předběžného opatření, navrhovaného z obavy ohrožení výkonu rozhodnutí, z hlediska zákonných důvodů opravňujících jeho nařízení, dostatečně nezabývaly.
Předběžné opatření není rozhodnutím ve věci samé, má pouze zatímně upravit poměry účastníků, tj. výtka, že nebylo ukončeno dokazování, je lichá, neboť soud rozhoduje na základě zjištěných důkazů. Obecný soud jasně uvedl, že při nařízení předběžného opatření soud vychází v podstatě jen z údajů navrhovatele a zjišťuje pouze, zda jsou splněny podmínky pro vydání předběžného opatření dle §74 o. s. ř. V průběhu řízení však byla zjištěna celá řada důkazů, z nichž soud prvního stupně při zrušení předběžného opatření vycházel (znalecký posudek P., dobová výkresová dokumentace, protokol o místním šetření Městské policie Brno) a na základě těchto důkazů dospěl k závěru, že prováděné práce nenarušují statiku nosné zdi. Obecný soud dále výslovně uvedl, že rozhodnutí o zrušení předběžného opatření nemůže předjímat rozhodnutí ve věci samé, a proto soud nemusí hodnotit všechny provedené důkazy podstatné pro rozhodnutí ve věci samé, ale pouze zkoumá, zda nepominuly důvody, které vedly k nařízení předběžného opatření. Obecné soudy mají shodně za to, že pracemi, jež na údržbě komínových průduchů provádějí žalovaní, nedochází k bezprostřednímu ohrožení vlastnického práva stěžovatele.
Stran námitky stěžovatele ohledně místní příslušnosti je na místě upozornit, že stěžovatel nijak nenapadl rozhodnutí obecného soudu týkající se věci samé, že prvoinstanční soud není místně příslušným, a proto byla věc postoupena Městskému soudu v Brně. Krajský soud v Brně uvádí, že je-li ve věci samé příslušný Městský soud v Brně, pak je i příslušný rozhodovat o návrhu na zrušení předběžného opatření týkajícího se zatímní úpravy v téže věci.
Jak vyplývá z napadaného rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř.
a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu