ECLI:CZ:US:2012:3.US.3499.11.1
sp. zn. III. ÚS 3499/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem Ostrava - Vítkovice, Ruská 2887/101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 5 Cmo 196/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení ze dne 18. 2. 2011 sp. zn. 29 Cm 104/2008, kterým Krajský soud v Ostravě zastavil řízení o stěžovatelově návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze bytového družstva proto, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), a osvobození od soudních poplatků stěžovateli (usnesením krajského soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 29 Cm 104/2008-38) přiznáno nebylo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu toto usnesení nebylo řádně doručeno, čemuž obecné soudy nevěnovaly žádnou pozornost, navzdory tomu, že neúčinnost tohoto doručení opakovaně napadal; tím postupovaly dle jeho názoru v rozporu s ustanovením §120 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje též na usnesení krajského soudu ze dne 3. 11. 2008, kterým bylo řízení přerušeno (pro posouzení předběžné otázky v jiném řízení) a na usnesení ze dne 29. 12. 2010, na jehož základě bylo v řízení pokračováno. V době přerušeného řízení učinil krajský soud několik (jinak nepotřebných) úkonů, jmenovitě zaslal žalobu k vyjádření žalovanému, a proto má stěžovatel současně za to, že již tím bylo jednáno ve věci samé ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, a k zastavení řízení již soud přistoupit nemohl.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci shledány nebyly.
Ve vztahu k námitce, že ve věci - ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích - již bylo jednáno, je očividné, že neobstojí ani z pohledu práva podústavního. Soud sice učinil některé procesní úkony v rámci přípravy jednání, o započetí jednání o věci samé však zde evidentně nejde, a na tom nemění ničeho ani okolnost, že řízení bylo po určitou dobu přerušeno (aniž se tak stalo po nebo při jednání).
Tvrdí-li dále stěžovatel, že mu nebylo řádně doručeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2010 č. j. 29 Cm 104/2008-38, postačí zaznamenat, že námitku v rámci odvolacího řízení nevznesl, a již proto se jí Ústavní soud pro nepřípustnost (z důvodu subsidiarity jeho přezkumu) nemůže věcně zabývat. Poukázal-li stěžovatel v rámci své "stížnosti na zatajování podání a manipulování s kauzou" na to, že "nenašel podání", které mu "soud měl doručit, či které nabylo právní moci dne 3. 1. 2011 č. j. 29 cm 104/2008", je zřejmé, že toto sdělení za řádné (procesně relevantní) uplatnění odpovídající námitky považovat nelze, a proto nemůže být porušením práva na spravedlivý proces, pakliže na ně odvolací soud nereagoval. Nepřípadným je proto i stěžovatelův odkaz na ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu