ECLI:CZ:US:2012:3.US.351.12.1
sp. zn. III. ÚS 351/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2011 č. j. 61 Co 364/2011-924, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2012 napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené usnesení, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení výše uvedených základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že Okresní soud Plzeň-město rozhodl o předběžném opatření nařízeném usnesením ze dne 8. 3. 2011 č. j. 15 Nc 1501/2011-8 tak, že ho postupně prodloužil téměř o rok, až do 8. 2. 2012. Stěžovatelka napadala nařízení předběžného opatření i jeho prodlužování odvoláním, protože se snažila jeho obsah zvrátit, tohoto cíle se jí však nepodařilo dosáhnout. Stěžovatelka tvrdí, že celková doba trvání předběžného opatření nemůže přesáhnout šest měsíců. Protože tato doba jeho trvání byla v důsledku jeho prodlužování překročena, považuje tento stav za nezákonný. I když stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti připouští, že i šestiměsíční dobu trvání předběžného opatření lze z objektivních příčin výjimečně prodloužit, nesouhlasí s tím, že takové důvody v projednávané věci existovaly.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil:
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 3. 10. 2011 č. j. P 115/2001-915 rozhodl podle ustanovení §76a odst. 4 o.s.ř. a prodloužil předběžné opatření o nařízení ústavní výchovy nezletilé M. M., dcery stěžovatelky, nařízené jeho usnesením ze dne 8. 3. 2011 č. j. 15 Nc 1501/2011-8, do 8. 11. 2011.
Krajský soud v Plzni o odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu rozhodl tak, že je potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že z obsahu opatrovnického spisu nezletilé M., která byla umístěna do zařízení Fondu ohrožených dětí - Klokánek v Janovicích nad Úhlavou na základě pravomocného předběžného opatření Okresního soudu Plzeň-město dne 8. 3. 2011, zjistil, že důvodem tohoto výjimečného opatření byla "výrazná nespokojenost nezletilé M. s výchovným prostředím, v němž dosud vyrůstala, zejména však s výchovnými metodami její matky a babičky, která matce při výchově nezletilé vypomáhala".
Odvolací soud poukázal na dosud neskončené důkazní řízení ve věci samé, které nebylo možné z objektivních příčin dokončit zejména pro stěžovatelkou opakovaně podávané opravné prostředky proti prodlužování výše uvedeného předběžného opatření. Odvolací soud s poukazem na konkrétní listinné důkazy uvedl, že je nezbytné před případným navrácením nezletilé M. do výchovy stěžovatelky zpracovat znalecký posudek, kterým by byly zjištěny výchovné předpoklady rodičů a babičky nezletilé M., zkoumány osobnosti těchto výchovných činitelů a jejich způsobilosti vychovávat nezletilou M. a zhodnoceny vzájemné vztahy nezletilé s rodiči. Odvolací soud zdůraznil, že takové výjimečné prodloužení předběžného opatření považuje za nezbytné s ohledem na obavu možného pokračovávání fyzického týrání nezletilé v domácnosti stěžovatelky, kterého se stěžovatelka a babička měly dopouštět také vůči bratrovi nezletilé, V. M., který byl rovněž "odňat stěžovatelce".
III.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu proto není ochrana "běžné" zákonnosti, ale ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako obecné soudy v odvolacím řízení, a aby věc posuzoval z hlediska "běžné" zákonnosti.
Ústavněprávní argumentace v souvislosti s tvrzením stěžovatelky o porušení jejích základních práv v předmětném řízení se soustřeďuje na polemiku s právním názorem odvolacího soudu, který s odvoláním na ustanovení §76a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř") konstatoval, že v předmětné věci existují vážné důvody a objektivní příčiny, které dosud neumožnily skončit důkazní řízení ve věci samé a uložil soudu prvního stupně, aby učinil "veškerá potřebná opatření k urychlenému skončení věci samé", zejména aby vymezil konkrétní otázky, na něž by mělo být reagováno ve znaleckém posudku.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatelky byly již předmětem zkoumání odvolacího soudu, který na ně odpovídajícím způsobem reagoval.
V souvislosti s problematikou předběžného opatření nařízeného za splnění podmínek ustanovení §76a odst. 1 o. s. ř. je třeba připomenout, že takové rozhodnutí nespočívá na výsledcích provedeného dokazování v jeho standardní podobě, tj. na zvažování konkrétních důkazů z pohledu jejich relevance pro dané rozhodnutí, jejich hodnocení, vypořádání se s argumentací účastníků řízení atd. Soud za základ pro své rozhodnutí, zda předběžné opatření nařídí či nikoliv, vychází z informací a podkladů obsažených v návrhu a listinných dokladech předložených navrhovatelem, neboť jde především o rychlost a účinnost reakce na vážné ohrožení života či příznivého vývoje dítěte, které je nutno takovým rozhodnutím odvrátit, přičemž současně jde o opatření svým charakterem prozatímní a dočasné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), aniž bere v úvahu, že v projednávané věci jde také a především o ochranu práv nezletilé M., v jejímž zájmu došlo k dočasnému omezení rodičovských práv stěžovatelky. Za situace, kdy již došlo k zahájení řízení ve věci samé, ale nebylo možno z vážných důvodů, spočívajících v absenci výsledků znaleckého zkoumání, důkazní řízení řádně ukončit, je ve výjimečných případech možno dobu trvání předběžného opatření prodloužit i na dobu přesahující šest měsíců (§76a odst. 4 in fine). V projednávané věci lze podle názoru Ústavního soudu toto prodloužení ještě akceptovat.
Je však třeba naléhavě připomenout, že nepochybně každé další prodlužování trvání předběžného opatření, které omezilo rodičovská práva stěžovatelky nad rámec jednoměsíční lhůty, je vážným zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Doba jednoho roku od vydání předběžného opatření je podle názoru Ústavního soudu více než dostačující k tomu, aby okresní soud rozhodl ve věci samé. Jakékoli průtahy v natolik citlivé otázce, jako je další ponechání nezletilé v dosavadním zařízení a její dlouhodobé odnětí z dosavadního rodinného prostředí, mohou mít nepříznivý vliv na její další vývoj a rodinné vazby. Pokud by okresní soud, resp. další orgány veřejné moci neučinily efektivní kroky k urychlení řízení, mohly by zavdat důvod k zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu