ECLI:CZ:US:2012:3.US.3511.12.1
sp. zn. III. ÚS 3511/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Města Hořice, se sídlem v Hořicích, náměstí Jiřího z Poděbrad 342, zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou v Jičíně, Fortna 40, proti výroku I a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2012 č. j. 25 Co 430/2011-832 a výroku VIII rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 31. srpna 2011 č. j. 7 C 122/2008-789, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Stěžovatel, jako právní nástupce Městské nemocnice Hořice - státní zdravotnické zařízení, je povinen nahradit škodu na zdraví M. R., kdy obecné soudy v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. IV. ÚS 262/10 rozhodly, že jím vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Prvoinstanční soud ohledně nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 1 a 3 o. s. ř. a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení za všechny stupně řízení s výjimkou nákladů řízení před dovolacím soudem, kde žalobkyně nebyla úspěšná. Stěžovatel měl dále zaplatit znalečné. Ohledně nákladů řízení stěžovatel v odvolacím řízení namítal, že existují důvody pro aplikaci ust. §150 o. s. ř., pro které by neměla být účastníkům náhrada nákladů řízení přiznána. Odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku VIII tak, že přiznal žalobkyni i náklady před dovolacím soudem, neboť nelze od sebe oddělovat jednotlivé fáze řízení ani řízení na sebe navazující. Dále pak ve výroku III rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni i náklady odvolacího řízení.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze výroky obecných soudů týkající se nákladů řízení, když uvádí, že obecné soudy měly aplikovat §150 o. s. ř. a že jeho argumentací se dostatečně nezabývaly. Stěžovatel uvádí, že Město Hořice by rozhodně neschválilo převzetí takového břemene, které na sebe v roce 1994 převzalo se všemi právními následky, dále pak uvádí, že povinnost hradit náklady žalobkyni se citelně dotkne jeho majetkových poměrů, takže bude nucen přijmout výjimečné rozpočtové opatření. Stěžovatel zdůrazňuje, že Město Hořice žádnou škodu svým jednáním nezavinilo.
Ústavní soud zdůrazňuje, že případná "nezkušenost" samosprávy nemůže jít k tíži žalobkyně, která je díky špatnému lékařskému ošetření plně invalidní, a dodnes (i po 23 letech) je její zdravotní stav výrazně zhoršený. V době vzniku škody jí bylo 33 let, jednalo se o mladou ženu, pracovala, měla rodinu a běžné společenské, kulturní a sportovní zájmy. Lze souhlasit s argumentací Krajského soudu v Hradci Králové, že samotná skutečnost, že stěžovatel je "pouze" právním nástupcem původního škůdce, nemůže být důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. a že je třeba také zohlednit skutečnost, že na stěžovatele přešly nejen závazky nemocnice, ale také jiné majetkové hodnoty včetně aktiv.
Jak vyplývá z napadaných rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu