ECLI:CZ:US:2012:3.US.3538.11.1
sp. zn. III. ÚS 3538/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Marií Stodolovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Radhošťská 24, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2011 sp. zn. 62 Co 395/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného ustanoveními čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, vydané v jeho exekuční věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2011 sp. zn. 11 EXE 244/2011, jímž byla nařízena exekuce na stěžovatelův majetek dle vykonatelného rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 12. 2009 č. j. 6 C 120/2009-36 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 139 102,92 Kč s příslušenstvím; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek, Exekutorský úřad Praha 9.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako předtím v odvolání proti usnesení obvodního soudu, namítá, že exekuční titul - rozsudek pro zmeškání - mu nebyl řádně doručen, a tedy že dosud nenabyl právní moci a není vykonatelný. Městský soud měl porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že bez provedeného dokazování potvrdil rozhodnutí obvodního soudu o nařízení exekuce, přestože neměl v nalézacím řízení možnost účinně hájit svá práva, neboť mu bylo doručováno na adresu, na níž se již od roku 2001 prokazatelně nezdržuje.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že soudní rozhodnutí, jež má být v předmětném řízení vykonáno, není po formální stránce (§251 o. s. ř.) vykonatelné; vychází přitom z tvrzení, že na adrese, na niž mu byl exekuční titul doručován, se dlouhodobě nezdržuje.
Ve vztahu k této - jediné - stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesené námitce však postačí připomenout, že právní úprava doručování účinná od 1. 7. 2009 vychází z koncepce, dle které pro doručení není významné, kde se adresát skutečně zdržuje, jelikož se opírá o zásadu, že každý adresát je odpovědný "za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů", a je proto povinen si zajistit přijímání listin na adrese pro doručování bez ohledu na to, kde (na jaké adrese) se skutečně zdržuje (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 353). Ustanovení §50d odst. 4 o. s. ř. výslovně konstatuje, že omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost doručení podle jeho odstavce 1, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (z ústavní stížnosti se ostatně ani nenaznačuje, že by stěžovatel řízení tímto ustanovením předjímané zahájil).
Stěžovatelova námitka, že mu nemohl být daný rozsudek pro zmeškání doručen náhradním doručováním dle ustanovení §49 odst. 4 o. s. ř., neboť se na uvedené adrese dlouhodobě nezdržoval, tak nemůže obstát ani v rovině práva podústavního.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu