ECLI:CZ:US:2012:3.US.3590.11.1
sp. zn. III. ÚS 3590/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslová 1200/4a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011 č. j. 11 Tdo 958/2011-22, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2011 č. j. 10 To 171/2011-1116, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 28. 2. 2011 č. j. 11 T 74/2010-1079, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů v její trestní věci s tím, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, jehož se zčásti dopustila společně s obviněným J. Š., způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. řádu soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu stěžovatelčino dovolání (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že zásadní vliv na výsledek řízení měla zjištění učiněná z výslechu spoluobviněného J. Š. v přípravném řízení dne 21. 1. 2010, a dovozuje, že soudy k tomuto důkazu neměly přihlížet pro jeho procesní nepoužitelnost vyvolanou tím, že její obhájce se tohoto výslechu neměl možnost zúčastnit, a k nápravě nemohlo dojít ani pozdějším výslechem spoluobviněného před soudem. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se s její argumentací vypořádal bagatelizujícím a formalistickým vysvětlením, že nejde o takovou procesní vadu, která by mohla mít vliv na posuzované trestní řízení jako celek, resp. na jeho průběh a výsledek. Podle stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka předmětného trestného činu; zpochybňuje, že jejím úmyslem bylo uvést poškozené v omyl a poukazuje na to, že soudy přijaly zjištění nevylučující její obranu, že občanský průkaz zneužila jiná osoba, a nadto se nevypořádaly ani s rozpory ve výpovědích svědků a poškozených.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Ohledně tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci dokazování, jakož i při hodnocení v něm provedených důkazů; přijaté skutkové závěry mají v těchto důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelčinými námitkami se zabývaly již obecné soudy, a adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Ohledně jejích výhrad lze poukázat na výstižné (a v ústavní stížnosti citované judikatuře Ústavního soudu odpovídající) odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a soudy nižších stupňů přijatá skutková zjištění posléze rekapituloval v odůvodnění svého usnesení i soud dovolací (str. 5 rozhodnutí).
Maje na zřeteli vymezení skutku, k němuž obecné soudy dospěly, nelze - zejména z hledisek ústavněprávních (viz výše) - oponovat ani jimi zvolenému právnímu posouzení. Stejně tak není důvod pro úsudek, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces tím, že odmítly stěžovatelčinu verzi inkriminovaných skutků, neboť, jak bylo uvedeno výše, uplatňuje se zde zásada volného hodnocení důkazů, jejíž aplikace v posuzovaném případě nebyla - zjevně - porušena.
Též s námitkou ohledně výslechu spoluobviněného J. Š. se dovolací soud věcně udržitelně vypořádal, když v podrobnostech rozvedl, že obviněný v průběhu výslechu před soudem na obsahu své výpovědi v přípravném řízení plně setrval, přičemž po jeho skončení měla stěžovatelka i její obhájce možnost klást otázky, čehož obhájce stěžovatelky využil, a není nadto pochyb, že sporná výpověď představovala jen jeden z celé řady důkazů, na nichž soudy založily výsledek řízení.
Stojí za připomenutí, že ani čtení výpovědi svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, což - jak je výše zdůvodněno - nebyl případ spoluobviněného J. Š., nemusí představovat porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže odsouzení není výlučně či v rozhodující míře založeno na takové výpovědi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 12. 2001 ve věci P. S. v. Spolková republika Německo, stížnost č. 33900/96, resp. rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999 ve věci Verdam v. Nizozemsko, stížnost č. 35253/97).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala výhrady, jež uplatnila již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu