ECLI:CZ:US:2012:3.US.3620.11.1
sp. zn. III. ÚS 3620/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. T., právně zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem AK se sídlem Jana Masaryka 2, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 63/2011-126 ze dne 2. září 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 3/2008-94 ze dne 29. července 2010, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 5. prosince a 21. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 63/2011-126 ze dne 2. září 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 3/2008-94 ze dne 29. července 2010, a to pro porušení čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 odst. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 3/2008-94 ze dne 29. července 2010 byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 50.000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), ohledně částky 11.950.000,- Kč s přísl. soud žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 E 1530/97 ve výši 5.000.000,- Kč a náhrady škody ve výši 7.000.000,- Kč, která mu rovněž vznikla v důsledku těchto průtahů, a to poklesem hodnoty nemovitostí v k. ú. Rouchovany. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 51 Co 63/2011-126 ze dne 2. září 2011 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok pod bodem II) změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 85.000,- Kč s příslušenstvím; jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 38.125,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů dovodily, že příčinná souvislost mezi zjištěnými průtahy v řízení a vzniklou škodou není dána. Jako odůvodnění tohoto závěru použil odvolací soud úvahu, že hlavní příčinou poklesu ceny nemovitostí bylo jejich zchátrání, přičemž toto zchátrání nebylo zaviněno průtahy v soudním řízení, ale nečinností stěžovatele, a dále tím, že stěžovatel byl zadlužen. Stěžovatel namítá, že pokud soudy poukazují na existenci dluhu stěžovatele jako na příčinu ztráty hodnoty jeho majetku, jde v dané situaci o zcela nespravedlivý způsob hodnocení důkazů. Pokud soud dále uvedl, že škoda stěžovateli vznikla chátráním, staví "chátrání" do pozice vlastní příčiny škody, a přerušuje tímto způsobem logickou souvislost mezi prodlením při realizaci prodeje nemovitostí a chátráním jako takovým. Protože však tato souvislost je i díky doložení cen nemovitostí v rozhodném čase evidentní, pokládá stěžovatel i tento myšlenkový postup soudu za nespravedlivý, a to takovou měrou, že jej považuje za odepření spravedlnosti.
Stěžovatel uvádí, že v řízení navrhoval získání dalších důkazů, které by ještě lépe ozřejmily ztrátu hodnoty nemovitostí a okolnosti úpadku jeho původního věřitele (navrhoval zajištění materiálů z archivu Banky Bohemia, a. s., případně dotaz na správce konkurzní podstaty této banky jako úpadce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 90 K 30/2002, nebo dotaz k České národní bance, která by měla mít informaci o nuceném správci, který vykonával pro Banku Bohemia, a. s. nucenou správu). Tyto důkazy podle stěžovatele mohly dále ozřejmit cenu nemovitostí v rozhodném čase, ale i okolnosti úvěru a postup jeho čerpání. Soudy však namísto toho tyto důkazy zamítly a za použití zcela nedostatečného odůvodnění nároky stěžovatele paušálně zamítly.
Ve svém doplňujícím podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2011, stěžovatel znění své stížnosti konkretizoval mj. v jejím rozsahu. Stěžovatel uvedl, že napadená rozhodnutí obou soudů pokládá za porušující jeho základní práva v rozsahu, ve kterém soudy rozhodly, že stěžovateli nepřísluší žádná náhrada majetkové újmy. Pokud jde o újmu nemajetkovou, rozhodnutí soudů stěžovatel akceptuje v rozsahu, ve kterém mu přiznaly nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění. Pokud jde o zbývající část tohoto nároku, o kterém soudy rozhodly zamítavým způsobem, v tomto ohledu rozhodnutí soudů stěžovatel neakceptuje, protože má za to, že přiznaná náhrada není odpovídající míře, jakou ho postihlo prodlení soudu při realizaci výkonu rozhodnutí.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily nárok stěžovatele na náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené mu neodůvodněnými průtahy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ní uplatňuje tytéž námitky, jaké uplatnil již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. S těmito námitkami se přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal již odvolací soud. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 E 1539/97 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, zejména s ohledem na významné průtahy, k nimž v průběhu řízení došlo, a že žalobce má nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce má celkem nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 135.000,- Kč.
Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně se správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s návrhem žalobce na náhradu majetkové újmy. Odvolací soud zdůraznil, že stát odpovídá za škodu způsobenou poškozenému jen tehdy, jestliže neodůvodněné průtahy v soudním řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou vzniku škody. V daném případě hlavní příčinou poklesu ceny nemovitostí bylo jejich zchátrání, což ovšem nebylo zaviněno průtahy v soudním řízení, ale nečinností samotného žalobce. Skutečnost, že k další údržbě neměl finanční prostředky, rovněž nesouvisí s průběhem řízení o výkon rozhodnutí. Žalobce sám sice nemohl nemovitosti prodat, ovšem to bylo důsledkem samotného nařízení výkonu rozhodnutí, k němuž došlo neplněním povinností žalobcem. Odvolací soud se ztotožnil s konstatováním soudu prvního stupně, že v řízení bylo naopak prokázáno, že i před nařízeným výkonem rozhodnutí byly nemovitosti neprodejné. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně i z hlediska předpokladů odpovědnosti státu za případnou majetkovou újmu provedl dostatečné dokazování, byly provedeny všechny důkazy, jež byly žalobcem předloženy a pokud žalobce navrhl další důkazy, zejména o okolnostech čerpání úvěru od Banky Bohemia a. s., bylo by takové dokazování z hlediska příčinné souvislosti s ohledem na výše uvedené závěry bezpředmětné.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud jasně a srozumitelně zdůvodnil své rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se důkladně zabýval námitkami stěžovatele, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Odvolací soud rovněž přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč bylo provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů nadbytečné. Rozhodnutí odpovídá skutkovým zjištěním a rovněž není v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu odvolacího soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu