ECLI:CZ:US:2012:3.US.3631.11.1
sp. zn. III. ÚS 3631/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011 č. j. 6 Tdo 349/2011-35, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. února 2010 sp. zn. 6 To 24/2009, rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. září 2008 č. j. 2 T 1/2004-245 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. září 2010 sp. zn. 2 T 1/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 12. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak patrno z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 1/2004, napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem jednak ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona, jednak ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon bylo podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, dále byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "VZP") částku 90 590 Kč a P. Ř. (dále jen "poškozený") částku 206 880 Kč. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tak, že jako řidič osobního automobilu po předchozím požití alkoholu při projíždění zatáčky nezvládl řízení, vjel do protisměru a tam se střetl s mopedem řízeným poškozeným, jemuž tím způsobil vážná zranění. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově (pro stejný skutek) uznal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku, dále mu uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku a stanovil povinnost nahradit škodu oběma poškozeným ve stejné výši, jak ji stanovil soud prvního stupně, ovšem s tím rozdílem, že se zbytkem jejich nároku je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Posledně uvedený rozsudek stěžovatel napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. Napadeným usnesením okresního soudu bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům v prvé řadě vytýká, že se dopustily několika procesních pochybení. První má spočívat v tom, že přihlédly k listině označené jako doplněk ke znaleckému posudku č. 2320-130/05, ačkoliv jde o neúčinný, resp. nepoužitelný důkaz, neboť soud prvního stupně nevydal před jeho vypracováním opatření ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř. a neprovedl, resp. nepřečetl jej k důkazu, přičemž odvolací soud tuto vadu nenapravil. Dále pak soud prvního i druhého stupně pochybily, jestliže vyslechly Ing. J. K. jako znalce, ačkoliv se v takovém procesním postavení nenalézal (viz výše). Z tohoto důvodu je daný důkaz (výslechem znalce) rovněž nepoužitelný. To platí i pro rekonstrukci dopravní nehody, která se uskutečnila dne 28. 3. 2008, resp. pro protokoly a další listiny v této souvislosti sepsané, neboť všechna měření a zákresy byly provedeny soukromou osobou Ing. J. K., tedy někým, kdo není orgánem činným v trestním řízení. Navíc okresní soud neprovedl žádnou fotodokumentaci či videozáznam, ač to bylo označeno odvolacím soudem za nezbytné.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly vyvráceny důvodné pochybnosti o místě střetu vozidel. V této souvislosti zpochybňuje věrohodnost a vypovídací hodnotu jednak protokolu o nehodě, pořízeného policií ihned po nehodě, zejména jde-li o údaje o poloze jednotlivých stop na vozovce, a jednak zmíněného doplňku ke znaleckému posudku č. 2320-130/05, dále zpochybňuje skutková zjištění plynoucí z rekonstrukce ze dne 28. 3. 2008 a následně obecným soudům vytýká, že neuplatnily zásadu in dubio pro reo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že obecné soudy nijak nezohlednily spoluzavinění poškozeného na vzniku škodného následku. S poukazem na ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona tvrdí, že obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu všechna rozhodná hlediska, konkrétně že poškozený porušil zákonnou povinnost nepožít před jízdou alkoholický nápoj a věnovat se plně řízení, a že jeho moped nebyl osvětlen. Tyto skutečnosti prý mohou snižovat stupeň nebezpečnosti činu natolik, že nebude splněna materiální podmínka podmiňující použití vyšší trestní sazby. Kromě toho od nehody do doby rozhodování uplynulo téměř 7 let, což má zřejmě snižovat stupeň zmíněné společenské nebezpečnosti trestného činu, a tudíž i z tohoto důvodu prý není použití vyšší trestní sazby namístě.
Závěrem stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přiznaly poškozenému náhradu škody v podobě bolestného, aniž by provedly, resp. přečetly jediný důkaz, ze kterého by výše tohoto bolestného vyplynula, konkrétně má jít o listinu založenou na č. l. 240 soudního spisu. Upozorňuje i na spoluzavinění poškozeného (viz výše) s tím, že mělo být aplikováno ustanovení §441 občanského zákoníku, což je třeba zohlednit i ve vztahu k nároku VZP. Dle stěžovatele byla také nesprávně posouzena otázka včasnosti uplatnění nároku na ztížení společenského uplatnění, neboť tento nárok byl uplatněn až při pokračování v hlavním líčení dne 21. 3. 2006, tedy opožděně. V tomto ohledu stěžovatel argumentuje civilním procesem s tím, že relevantní je až okamžik, kdy došlo k rozšíření žaloby. Současně stěžovatel tvrdí, že proti danému nároku uplatnil námitku promlčení, přičemž během řízení vznikl skutkový spor o datu skončení léčení poškozeného, avšak tento spor přesahuje potřeby trestního řízení, a tudíž poškozený měl být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), a že mu (tudíž) nepřísluší hrát roli jakési "superrevizní" instance v systému obecné justice, přezkoumávající celkovou zákonnost (či věcnou správnost) soudních rozhodnutí. Z tohoto důvodu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud do daného procesu může zasáhnout toliko v případě, že případné pochybení má za následek porušení ústavnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal procesní pochybení soudu prvního stupně, v důsledku nichž jsou konkrétní důkazy neúčinné, a obecné soudy k nim tedy neměly vůbec přihlížet. Úvodem je však třeba upozornit, že úlohou Ústavního soudu není přezkoumávat procesní postupy jednotlivých soudních instancí, nýbrž zhodnotit, zda proces jako celek byl spravedlivý, a to v tom smyslu, zda byla zachována stěžovatelova základní (procesní) práva. Jde-li o námitky týkající se (ne)přibrání znalce Ing. J. K., ze soudního spisu plyne, že jmenovaný byl přibrán opatřením okresního soudu ze dne 21. 6. 2005 (č. l. 118 soudního spisu). Tento znalec pak také podal znalecký posudek č. 2320-130/05 ze dne 16. 9. 2005 (č. l. 130). Po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem (č. l. 193) prvně uvedený soud provedl dne 18. 4. 2008 rekonstrukci, které se zúčastnil rovněž Ing. J. K. (č. l. 200 a násl.). Následně tento znalec podal již výše zmiňované doplnění znaleckého posudku ze dne 30. 6. 2008 č. 2320-130/05 (č. l. 210). Z tohoto posudku vyplynulo, že se tak stalo na základě žádosti ze dne 8. 1. 2008. V soudním spise však písemná žádost z tohoto data obsažena není, uvedený znalec ani nebyl přesně schopen určit, kdy a v jaké podobě otázky, na které v doplnění znaleckého posudku odpovídal, od soudu prvního stupně obdržel, zřejmě se tak stalo na jednání, které proběhlo v lednu 2008 před zmíněnou rekonstrukcí, jak lze vyvodit z výslechu tohoto znalce ve veřejném zasedání, které se konalo dne 24. 2. 2010 (č. l. 266 a násl.). Dále lze ze soudního spisu zjistit, že stěžovatel stejnou námitku, jakou uplatňuje v ústavní stížnosti, uplatnil již v odvolacím řízení (č. l. 254), krajský soud se jí zabýval, v této souvislosti znalce vyslechl a následně zdůvodnil, proč pochybení okresního soudu posoudil jako nikoliv takové, jež by mělo za následek neúčinnost předmětného důkazu.
V tomto ohledu tak dostál krajský soud své přezkumné povinnosti, a jde-li o samotnou vadu, z ústavní stížnosti neplyne, k porušení jakého ústavně zaručeného základního práva mělo na základě této vady dojít. Stěžovatel se s uvedeným doplněním znaleckého posudku mohl seznámit, neboť bylo obhajobě doručeno před hlavním líčením, které se konalo dne 18. 9. 2008 (viz č. l. 230, 243), mohl se k němu vyjádřit a znalci Ing. J. K., jenž byl soudem náležitě poučen, klást otázky. U hlavního líčení a později i u veřejného zasedání tento znalec své závěry, k nimž dospěl v doplnění znaleckého posudku, beze zbytku potvrdil a dále se v této souvislosti obsáhle vyjádřil. Stejně tak mohl stěžovatel v průběhu řízení vznést námitky jak proti osobě znalce a jeho odbornému zaměření, a to v souvislosti se zmíněným opatřením ze dne 21. 6. 2005, tak i - byť ex post - proti formulaci (doplňujících) otázek, neboť ty, ač nebyly obhajobě předloženy v písemné podobě, plynou ze samotného doplnění znaleckého posudku (srov. §105 odst. 3 tr. ř.). Stěžovateli rovněž nic nebránilo uplatnit výhrady proti samotným závěrům plynoucím z tohoto posudku, což také v průběhu řízení učinil, zejména pak prostřednictvím odvolání. Přes oprávněně namítnuté pochybení je zřejmé, že stěžovatelova procesní práva plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny nijak neutrpěla. Jak také upozornil odvolací soud, jedná se o vadu, kterou již nebylo možno v odvolacím řízení napravit, přičemž ani Ústavní soud neshledal důvod pro kasaci napadených rozhodnutí, neboť by to vedlo jen k dalšímu prodloužení soudního řízení, aniž by se tím stěžovatelova pozice mohla jakkoliv zlepšit.
Pokud stěžovatel tvrdí, že důkaz výslechem znalce Ing. J. K. je neúčinným důkazem, neboť jmenovaný nebyl v postavení znalce, možno konstatovat, že doplnění znaleckého posudku sice nebylo vyžádáno náležitou formou, na straně druhé znalec byl přibrán postupem stanoveným §105 odst. 1 tr. ř., takže jde-li o jeho postavení v daném řízení, důvodná pochybnost nevzniká. K námitkám stěžovatele stran rekonstrukce možno uvést, že tento úkon byl proveden okresním soudem, tedy orgánem činným v trestním řízení, stejně tak jím byl o tomto procesním úkonu sepsán protokol, ze kterého, resp. ze skutečností, které z něho plynou, pak jmenovaný znalec vycházel. Stěžovateli v tomto bodě tudíž přisvědčit nelze. Naopak je s ním možno souhlasit v tom ohledu, že soud prvního stupně pochybil, pokud nepřečetl doplnění znaleckého posudku, jak mu ukládalo tehdy platné ustanovení §213 tr. ř., k porušení ústavnosti však nemohlo dojít, neboť stěžovateli byl jeho obsah znám a nic mu nebránilo se k danému důkazu vyjádřit, což se také v řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím stalo (viz výše). Zbývá dodat, že těmito námitkami se zabýval také Nejvyšší soud, který pak způsob, jak se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů, akceptoval.
V ústavní stížnosti stěžovatel také zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Poukazuje na to, že policie provedla zaměření jednotlivých stop ihned po dopravní nehodě chybně a že vzniklý nedostatek se nepodařilo odstranit ani cestou rekonstrukce. Namítá, že znalec neměl v důsledku daného pochybení k dispozici pevný výchozí bod a že i jinak vycházel z pochybných vstupních údajů, konkrétně že v okolí místa střetu se nacházely střepy z levého předního blikače, ačkoliv z fotodokumentace je zřejmé, že tento blikač nebyl poškozen, a důrazně odmítá znalcem provedenou korekci stop, resp. jejich posunutí o cca 1 m ke středu vozovky (oproti plánku dopravní nehody). Dle stěžovatele jde o zapovězený závěr o sporné skutkové okolnosti. Současně stěžovatel tvrdí, že žádný důkaz nesvědčí, že ke střetu došlo cca 0,5 m od středové čáry, tedy kromě doplněného znaleckého posudku, a upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007. Uvádí dále, že se obecné soudy nevypořádaly s tím, zda policie prováděla měření od pravé krajnice nebo od hrany chodníku, přestože jde o podstatnou skutkovou otázku, na které závisí určení místa střetu, přičemž znalec měření prováděl v jeho neprospěch až od hrany chodníku.
V této části ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje především nesouhlas s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu mezi vady ústavněprávní povahy nepatří nesprávné hodnocení důkazů, a tudíž ani námitka v tomto ohledu vznesená nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud ostatně opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimkou z tohoto pravidla pak jsou případy, kdy mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry panuje tzv. extrémní nesoulad, zpravidla vyvolaný zjevným věcným omylem nebo evidentní logickou chybou.
Námitky, které stěžovatel předestírá v ústavní stížnosti, uplatnil již v průběhu soudního řízení a především ve svých odvoláních proti rozsudkům soudu prvního stupně, okresní i krajský soud se jimi opakovaně zabývaly a nakonec i náležitě vypořádaly. V případě rozporu mezi údaji plynoucími z protokolu o dopravní nehodě, resp. plánkem místa dopravní nehody a pořízenou fotodokumentací, soud prvního stupně podle pokynu odvolacího soudu provedl zmíněnou rekonstrukci a na základě tohoto úkonu došlo k upřesnění některých "vstupních hodnot". Namítá-li stěžovatel, že by se k uvedeným důkazům nemělo vůbec přihlížet, nelze s tímto názorem souhlasit. Je totiž běžné, že mezi jednotlivými důkazy vznikají rozpory, přičemž je věcí obecných soudů, aby tyto rozpory - podle zásady volného hodnocení důkazů - vyřešily. Soudy za tímto účelem nechaly vypracovat znalecký posudek a jeho zpracovatele znalce Ing. J. K. vyslechly. Jmenovaný mimo jiné vysvětlil, jaký bod považoval pro svá měření za výchozí, a objasnil, jakým postupem k jednotlivým hodnotám a potažmo ke stanovení bodu střetu dospěl. Přitom odmítl, že by při zpracování znaleckého posudku vycházel z polohy střepin, jak je znovu namítáno v ústavní stížnosti. Tvrdí-li stěžovatel, že znalec měl provádět "korekci stop" a že takový postup není přípustný, jde o tvrzení v prvé řadě nepřesné, neboť šlo o určitou revizi plánku dopravní nehody tak, aby odpovídala mimo jiné pořízené fotodokumentaci a příp. skutečnostem zjištěným při rekonstrukci, zejména jde-li o polohu stopy po úniku pohonných hmot a v návaznosti na to i možného místa střetu vůči středu vozovky. Ústavní soud není ani přesvědčen o tom, že přitom šlo o skutkové, a nikoliv tedy o odborné otázky, neboť rozpornost "vstupních dat" bylo třeba řešit také v konfrontaci se simulacemi samotného střetu a k tomu je nepochybně třeba odborných znalostí. Stěžovatelův poukaz na výše označený nález Ústavní soud pokládá za nepřípadný, neboť stěžovateli se věcnou správnost znaleckého posudku v soudním řízení zpochybnit nepodařilo, a nestalo se tak ani prostřednictvím souzené ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítl nesprávné právní posouzení předmětného jednání, včetně posouzení otázky spoluzavinění poškozeného a průtahů řízení. Pokud jde o tvrzení, že moped poškozeného nebyl osvětlen, toto již bylo vypořádáno odvolacím soudem. Jde-li o další body, stěžovatel jen opakuje to, co již uplatnil ve svém dovolání, přičemž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že se uvedený soud stejnými otázkami podrobně zabýval a náležitě vypořádal, přičemž z ústavní stížnosti není zřejmé, proč, resp. v jakém ohledu stojí závěry dovolacího soudu v rozporu s ústavními principy. Ústavní soud tak nemá, co by jeho řádně odůvodněným závěrům mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Totéž pak platí i pro námitky týkající se náhrady škody ve vztahu k poškozenému (spoluzavinění, včasnost uplatnění nároku, promlčení), jež jsou opět jen opakováním námitek uplatněných v dovolání. Ústavní soud nemůže ani souhlasit s výtkou, že obecné soudy nepřečetly listinu - hodnocení bolestného ze dne 3. 3. 2006, neboť se tak stalo u hlavního líčení dne 5. 10. 2006 (viz č. l. 172 a 164).
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Totéž platí i pro tu její část, kde je napadáno usnesení okresního soudu, neboť jeho protiústavnost je vyvozována toliko z protiústavnosti o rozhodnutí vydaných ve věci samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu