ECLI:CZ:US:2012:3.US.3644.11.1
sp. zn. III. ÚS 3644/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem v Pardubicích, třída Míru 92, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 10. 2011 č. j. 25 Nt 667/2011-5 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2011 č. j. 11 To 396/2011-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a rovněž práva na osobní svobodu vyplývající z čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel byl rozhodnutím Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 6. 2011 č. j. 25 Nt 526/2011-12 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2011 č. j. 11 To 272/2011-29 podle §68 odst. 1 tr. řádu vzat do vazby, když soud prvního stupně tehdy dospěl k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody vazby dle §67 písm. b) a c) tr. řádu, tj. že existovala důvodná obava, že by stěžovatel mohl, se záměrem mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, působit na dosud nevyslechnuté svědky, zejména ženy, z jejichž prostituce kořistil. Stejně tak existovala důvodná obava, že by obviněný mohl v případě jeho ponechání na svobodě v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, pokračovat, popř. ji opakovat, neboť trestná činnost byla s největší pravděpodobností jediným a hlavním pravidelným zdrojem jeho příjmu. K odůvodněnosti vazby dospěl i soud odvolací, který stížnost obviněného do shora citovaného usnesení soudu prvního stupně zamítl. Usnesení o vzetí obviněného do vazby tak nabylo právní moci dne 19. 7. 2011. Dalšími rozhodnutími Okresního soudu v Jičíně, a to usnesením ze dne 26. 7. 2011 č. j. 25 Nt 654/2011-10, které nabylo právní moci dne 2. 8. 2011, a usnesením tamního soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 25 Nt 657/2011-6, jež nabylo právní moci dne 9. 9. 2011, byly zamítnuty žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu.
Dne 4. 10. 2011 byla Okresnímu soudu v Jičíně státní zástupcem Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové doručena žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel žádal o propuštění své osoby na svobodu, a to i jejího případného nahrazení jeho písemným slibem, zárukou důvěryhodných osob - bratra J. Z. a manželky E. Z. - a stanovení dohledu probačního úředníka. Měl za to, že není dán žádný důvod, pro který by měl být nadále ve vazbě držen. Uvedl, že má zajištěno stálé zaměstnání, a to provozního v restauraci Na Rozkoši v Pardubicích. Má tak zajištěno stálé pracovní místo, a tím i stálý příjem. Nemá tedy žádný důvod obstarávat si finanční prostředky trestnou činností.
Státní zástupce žádosti nevyhověl, neboť dle jeho názoru důvod vazby i nadále trvá, a proto věc postoupil k rozhodnutí nalézacímu soudu.
Prvoinstanční soud konstatoval, že zvážil důvody uváděné obviněným v jeho žádosti a dospěl k závěru, že není důvodná. V této souvislosti nalézací soud poukázal na to, že stěžovatel je vazebně trestně stíhán policejním orgánem pro spáchání skutku, v němž je spatřován zločin kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit spolu s dalšími šesti osobami stíhanými rovněž vazebně.
Soud I. stupně dospěl k závěru, že důvod uvedený v §67 písm. c) tr. řádu u stěžovatele trvá i nadále, když odkázal zejména na provedené dokazování (stěžovatel páchal trestnou činnost delší dobu, což mimo jiné vyplývá i ze zajištěných záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu - telefonického rozhovoru mezi obviněným a jeho manželkou E. Z.). Obviněný v žádosti o propuštění z vazby rozvádí, kde v minulosti pracoval, když uvádí, že v klubu CROCUS pracoval od poloviny září 2010 do 14. 6. 2011, kdy byl přímo v nočním klubu zadržen policií. Svědeckou výpovědí J. K. však je prokázáno, že v klubu pracoval již v roce 2001. Z doposud opatřených důkazů zcela jednoznačně vyplývá, že se obviněný prokazatelně v roce 2010 vrátil ke kořistění z prostituce jiného, a proto existuje i nadále důvodná obava, že by v trestné činnosti v případě ponechání jeho osoby na svobodě mohl pokračovat, popř. ji mohl opakovat.
Pokud stěžovatel uváděl svého bratra J. Z. jako důvěryhodnou osobu, jejíž zárukou navrhuje nahradit svou vazbu, soud měl za to, že J. Z. neskýtá záruku důvěryhodné osoby, která by byla schopna zajistit, že se stěžovatel nebude trestné činnosti dopouštět. V souladu s §88 odst. 1 tr. řádu zajištěnými záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu je totiž prokázáno, že J. Z. o trestné činnosti obviněného věděl, obviněný u něho dokonce zajišťoval ubytování prostitutek, a to právě v penzionu Na Rozkoši v Pardubicích, kde by obviněný měl vykonávat funkci provozního. Uvedenými záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu je prokázáno, že o trestné činnosti obviněného věděla i jeho manželka E. Z., jejíž zárukou jako zárukou důvěryhodné osoby by měla být nahrazena vazba obviněného. V případě E. Z. se jedná o švagrovou obviněného V. M., společníka a jednatele společnosti KVATRO Chrudim s. r. o., která vlastní objekt čp. 577 na adrese Na Okrouhlíku v Pardubicích, v němž byl noční klub CROCUS provozován.
V závěru svého usnesení okresní soud zdůraznil, že smyslem předstižné vazby ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu je obviněnému zabránit, aby na svobodě mohl pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán.
Stěžovatel podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí stížnost, která však byla Krajským soudem v Hradci Králové zamítnuta. Druhoinstanční soud uvedl, že Okresní soud v Jičíně učinil na podkladě předloženého spisového materiálu správná skutková zjištění, pokud jde o důvodnost trestního stíhání stěžovatele.
Podle názoru odvolacího soudu je nutné zdůraznit, že důvod předstižné vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, zdůvodněný prvoinstančním soudem v jeho usnesení ze dne 6. 10. 2011, trvá u stěžovatele i v této fázi trestního řízení, a to právě s ohledem na to, že protiprávní jednání obviněného se událo na základě déletrvající trestné činnosti a vzniká proto nebezpečí, že při pobytu na svobodě by mohl trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat, přičemž obavy z toho (opět z důvodů uváděných nalézacím soudem) nelze nahradit jinou eventualitou předvídanou trestním řádem.
Stěžovatel uvádí, že podstatu porušení uvedených ústavně zaručených práv spatřuje zejména v tom, že není dán vazební důvod, tj. že je ve vazbě držen bezdůvodně. Napadená usnesení, která svojí povahou citelně zasahují do základních práv stěžovatele, nejsou dle jeho názoru dostatečně odůvodněna, resp. nejsou odůvodněna ústavně konformním způsobem a v souladu s požadavky vyplývajícími z konstantní judikatury Ústavního soudu týkající se rozhodování ve vazebních věcech. Dále pak polemizuje s odůvodněním obecných soudů, kdy tvrdí, že předložil řadu relevantních argumentů, které obavu z opakování trestné činnosti jeho osobou vyvracejí.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozebírá skutkové závěry obecných soudů, avšak tyto jsou v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně řádně a podrobně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu je svým uvážením přehodnocovat.
Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a argumentací (viz výše). Obecné soudy srozumitelně a jasně zdůvodnily, proč považují vazbu za důvodnou, proč alternativní způsoby řešení předvídané trestním řádem a nabízené stěžovatelem nejsou schopny zajistit, že by v trestné činnosti v případě ponechání jeho osoby na svobodě nepokračoval. Napadaná rozhodnutí jsou podrobně odůvodněna a z hlediska ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásady volného hodnocení důkazů upravené v §2 odst. 6 tr. řádu nelze rozhodnutím obecných soudů nic vytknout.
Ústavní soud posuzuje spravedlnost řízení před obecnými soudy vždy jako celek a bere z hlediska práva na obhajobu v úvahu všechna stadia trestního řízení, včetně řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu