ECLI:CZ:US:2012:3.US.3655.11.1
sp. zn. III. ÚS 3655/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Povovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Husovo nám. 550, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, č. j. 28 Cdo 708/2011-59, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, č. j. 26 Co 280/2008-51, a ze dne 13. 10. 2010, č. j. 26 Co 387/2010-46 a usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 3. 2008, č. j. 8 C 123/2007-39, ze dne 5. 5. 2008, č. j. 8 C 123/2007-46, a ze dne 3. 3. 2010, č. j. 8 C 275/2009-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 25. 3. 2008, č. j. 8 C 123/2007-39, zastavil řízení o žalobě stěžovatele proto, že nezaplatil soudní poplatek. Odvolání, které proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal, soud usnesením ze dne 5. 5. 2008, č. j. 8 C 123/2007-46, jako opožděné odmítl, a toto rozhodnutí potvrdil k odvolání stěžovatele i Krajský soud v Praze (usnesením ze dne 30. 6. 2008).
Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 3. 2010, č. j. 8 C 275/2009-13, byla posléze zamítnuta žaloba stěžovatele na obnovu řízení v uvedené věci s odůvodněním, že toto (původní) řízení nebylo ukončeno rozhodnutím ve věci samé; Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2010, č. j. 26 Co 387/2010-46, toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelovo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění uvedl, že napadené rozhodnutí nelze mít za zásadně významné, neboť zde vyslovený závěr, že rozhodnutí o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, a tudíž proti němu žaloba na obnovu řízení není přípustná, je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, kterou ani v nyní posuzované věci neopouští.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že obecné soudy v původním řízení o jeho žalobě nepostupovaly v souladu s ustanovením §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a vydané rozhodnutí o zastavení řízení nezrušily, jestliže soudní poplatek ve lhůtě pro podání odvolání uhradil. K této okolnosti pak nepřihlédl ani krajský soud, když posuzoval odvolání proti rozhodnutí soudu okresního, kterým jeho odvolání pro opožděnost odmítl, a otázkou nedůvodného zastavení řízení se pak soudy nezabývaly ani v řízení o žalobě na obnovu řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Stěžovatel směřuje ústavní stížnost v prvé řadě proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v původním řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení (vedené pod sp. zn. 8 C 123/2007).
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z toho plyne, že posledním rozhodnutím o opravném prostředku vydaným v tomto řízení bylo rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž okresní soud odmítl odvolání stěžovatele pro jeho opožděnost.
Úřední činností bylo zjištěno, že toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 28. 8. 2008, a dnem následujícím počala běžet výše uvedenému lhůta 60 dnů; byla-li ústavní stížnost podána až dne 6. 12. 2011, stalo se tak zjevně po jejím uplynutí.
Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost v této části bylo nutno odmítnout jako návrh pozdě podaný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Jedinými rozhodnutími, jež se mohou stát předmětem ústavní stížnosti, jsou tudíž rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě na obnovu řízení.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, což zde činí tvrzením, že se obecné soudy v řízení o žalobě na obnovu řízení nezabývaly jeho námitkou bezdůvodného zastavení původního řízení ve věci podané žaloby na vydání bezdůvodného obohacení.
O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Právní názory o přípustnosti žaloby na obnovu řízení (§228 odst. 1 o. s. ř.), které byly v dané věci obecnými soudy užity, reflektují - jak zdůraznil především Nejvyšší soud - zcela standardní judikatorní výklad pojmu "rozhodnutí ve věci samé", a za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - je tudíž mít nelze, a to zcela evidentně.
Jestliže žaloba na obnovu řízení nebyla přípustná, nelze obecným soudům samozřejmě vytýkat, že se nezabývaly (v řízení o ní) otázkou tvrzeně nedůvodného zastavení původního řízení.
Lze proto uzavřít, že výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění jakkoliv dovodit nelze, což jediné - jak se podává z předchozího - by však při ústavněprávním přezkumu mohlo hrát roli.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu