ECLI:CZ:US:2012:3.US.3721.11.1
sp. zn. III. ÚS 3721/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Brně, Tuřanka 34, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2011, č. j. 19 Co 133/2011-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí odvolacího soudu, vydaná v řízení o úpravě jeho styku s nezletilým dítětem.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně změnil (k odvolání matky nezletilého) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 40 P 69/2010-83, v jeho výroku I tak, že jinak upravil styk stěžovatele s nezletilým P. K. V odůvodnění odvolací soud rozvedl, že jeho rozsah v lichém kalendářním týdnu (od pátku do neděle), o prázdninách a o Velikonocích zůstal po drobných upřesněních oproti rozhodnutí soudu prvního stupně nezměněn, k "určitým úpravám" došlo o Vánocích, které berou ohled i na to, aby se rodiče v trávení Štědrého dne a období konce roku se synem střídali, a úpravu styku během podzimních státních svátků (s podrobným zdůvodněním) pak zcela "vypustil". K nové úpravě rozsahu styku nezletilého s otcem v průběhu každého sudého týdne, kdy - oproti soudu prvního stupně (každou sudou středu od 15,00 hod do následujícího pátku ráno do začátku vyučování) - stanovil styk ve čtvrtek od 15, 00 hod do 18,00 hod., odvolací soud uvedl, že na základě učiněných skutkových zjištění je "za současné situace" v zájmu dítěte "především stabilizovat jeho režim a výchovné prostředí" (nezletilý P. nastupuje do první třídy základní školy) a naopak není - alespoň v prvních letech školní docházky - žádoucí jeho režim "narušovat" dalšími časově náročnými přesuny mezi rodiči v rámci běžného školního týdne. V úvahu vzal soud též zdravotní stav nezletilého, jenž vyžaduje pravidelný režim a péči, jakož i okolnost, že přítelkyně otce, která se o nezletilého v době jeho styku s otcem převážně stará, se v blízké budoucnosti stane matkou, což ji "zákonitě značně vytíží".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, ač pro to nebyl dán žádný zákonný důvod, a aniž byly pro to "předloženy relevantní důkazní návrhy". Přestože respektuje, že nezletilý byl svěřen do výchovy matce, nehodlá rezignovat na výkon svých rodičovských práv; v této souvislosti uvádí, že i když se mohl domáhat střídavé péče, učinil zde výrazný ústupek, jehož výsledkem však bylo "další okleštění jeho práv". Má tudíž za to, že "bude namístě" upravit jeho styk s nezletilým v "intencích" nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09, neboť "z dosavadního chování matky je ... zřejmé, že ... jedná právě z oněch nízkých pohnutek k trýznění druhého rodiče skrze vlastní dítě a její nesouhlas je založen jen na onom zjevně iracionálním a nepřezkoumatelném důvodu". Ku podpoře své argumentace stěžovatel odkazuje i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bergmann proti České republice ze dne 27. 11. 2011.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel, dovolávajíc se též ochrany se zřetelem k čl. 32 odst. 4 Listiny, v prvním plánu směřuje (a to nutně) svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž tomu odpovídající nárok uplatnil (o styk s nezletilým dítětem). Proto nadále - v první řadě - nemůže jít než o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy (zejména při dokazování), uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - rovněž stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo mu však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a nikterak se nenaznačuje, že byl omezen v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby "správné" podústavní právo, a jeho závěrům o rozsahu styku stěžovatele s nezletilým, jež přijal právě s ohledem na v řízení zjištěné okolnosti a především pak - což je třeba zvlášť zdůraznit - s ohledem na zájem nezletilého (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte), nelze nic zásadního vytknout.
Má-li stěžovatel za to, že úprava jeho styku s nezletilým, k níž přistoupil odvolací soud, jej omezuje ve výkonu jeho rodičovských práv (v zásadě jde toliko o úpravu, resp. zúžení jeho styku s nezletilým v průběhu každého sudého pracovního týdne), přehlíží soudem - ústavněprávně opodstatněně - zdůrazněný zájem dítěte, identifikovaný především zájmem na stabilizaci jeho režimu a výchovného prostředí v souvislosti se započetím povinné školní docházky, čemuž nelze očividně ničeho vytknout.
K jinému hodnocení "vhodného rozsahu styku" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, že by měl za to, že je k dispozici i jiná "vhodná" úprava, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - rozhodnutí v této otázce vychází z podústavního práva a přísluší zásadně soudům obecným. Jinými slovy, nemůže-li jít než o spor o nesprávnost "prostou", korigovat ji Ústavnímu soudu nepřísluší, nemá-li být, jak bylo řečeno, "běžnou" opravnou instancí.
Stěžovatel finálnímu závěru odvolacího soudu ostatně oponuje jen všeobecně, bez zakotvení v konkrétní právní nebo skutkové argumentaci. Argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 pak zjevně míjí prostor, který je pro danou věc významný, neboť předmětem tam nárokované úpravy byla střídavá péče, a úvahy o tom, že by i v nyní posuzované věci matka využívala nezletilého jako "prostředek k trýznění stěžovatele", opory v nyní učiněných skutkových zjištěních nemají. Použitelné pro stěžovatelovu věc pak nejsou ani závěry, podávající se z připomínaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bergmann proti České republice, neboť zde šlo o situaci stěžovatele, jemuž byla soustavně upírána možnost se s dítětem stýkat, a soudy a orgán sociálně-právní ochrany dětí nepřijaly odpovídající opatření asistenční či mediační povahy nebo výchovného dohledu, aby stěžovateli umožnily vztahy s jeho synem obnovit.
Ze stěžovatelem dovolávaného nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 je naopak přiléhavé připomenout, že Ústavní soud zde odkazuje především na (již zmíněnou) Úmluvu o právech dítěte (vyhlášenou sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb.), jmenovitě na její čl. 3 odst. 1 ("Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány."), a čl. 18 odst. 1 ("Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče, nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte."), což představuje zjevnou interpretační základnu i pro čl. 32 odst. 1 ve spojení s odst. 4 Listiny, a tím spíše i pro ustanovení §26 odst. 4 zákona o rodině, jež ostatně povinnost sledovat především zájem dítěte (s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti) ukládá obecným soudům rovněž výslovně.
Lze tedy shrnout, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné (hmotněprávní) "libovůle"; to platí i speciálně k těm ústavněprávním aspektům, jež jsou k rozhodným kritériím úpravy rodiče s nezletilým dítětem vyvoditelné z čl. 32 odst. 1, 4 Listiny, resp. z Úmluvy o právech dítěte, jak o tom byla právě řeč.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu