ECLI:CZ:US:2012:3.US.377.12.1
sp. zn. III. ÚS 377/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. L. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem v Praze 1, Dušní 11, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2011 č. j. 57 Co 506/2011-116 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. září 2011 č. j. 41 C 33/2010-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 2. 2012, doplněnou podáním ze dne 11. 4. 2012, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byly porušeny práva a svobody zaručené čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo rozhodnuto, že se stěžovateli jako žalovanému v řízení o zaplacení částky 948 Kč s příslušenstvím nepřiznává právo na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, řízení o žalobě pro zmatečnost a řízení o obnově řízení a dále že se jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítá. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě pak bylo k odvolání stěžovatele citované "prvostupňové" usnesení potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na §30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a tvrdí, že není schopen kvalifikovaně bránit svá práva a zájmy před soudem a že se ani v napadených usneseních v tomto ohledu neobjevují pochybnosti, neboť soudy pouze zpochybňovaly podmínku splnění předpokladů pro osvobození ve smyslu §138 o. s. ř. Dále stěžovatel uvádí, že jeho zdravotní stav je špatný, a to v důsledku dvou autonehod, velkou část finančních prostředků vynakládá na léčení a je nucen bydlet u přátel. Jeho sociální situace mu dává právo na přiznání osvobození do soudního poplatku a tedy i na ustanovení právního zástupce. Jestliže soudy po něm v této souvislosti vyžadovaly vyplnění formuláře, jedná se o komplikovaný dokument, který podle svých laických znalostí vyplnil, ale protože si s ním nevěděl rady, zůstalo mnoho míst nevyplněných a přeškrtnutých. Má za to, že již v této fázi měl mít k dispozici právní pomoc, aby mu byla jednak objasněna závaznost dané listiny a aby byl "proveden nástrahami byrokracie". Pokud se tak nestalo, nemohou soudy daným nedostatkem argumentovat. V řízení se mu tak nedostalo právní pomoci, čímž vznikla protistraně, která byla právně zastoupena, "nepřijatelná" výhoda.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V prvé řadě nelze přehlédnout, že předmětem daného soudního řízení je částka 948 Kč s příslušenstvím; jde tedy o zjevně bagatelní věc, u níž - jak ostatně plyne z již ustálené judikatury Ústavního soudu - lze předpokládat přesah do ústavněprávní roviny jen ve výjimečných případech. Jedná-li se pak konkrétně o napadená procesní rozhodnutí obecných soudů, výše zmíněná argumentace stěžovatele není s to jejich správnost, resp. ústavnost zpochybnit. Obecné soudy totiž vycházely z toho, že důvodem, proč nelze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků (a potažmo ustanovit zástupce z řad advokátů), je (mj.) skutečnost, že se jedná o zcela zjevně bezúspěšné uplatňování práva, přičemž stěžovatel tento (řádně odůvodněný) závěr v ústavní stížnosti nijak nenapadá. Možno dodat, že by Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit, ani pokud jde o jeho námitky stran závěru obecných soudů, že (stěžovatel) neosvědčil, že by jeho majetkové poměry "odůvodňovaly rozhodnutí jiné", neboť stěžovatelem zmíněný dotazník běžně laici - a to nejen ti, kteří dosáhli vysokoškolského vzdělání - řádně vyplňují, stejně tak jsou schopni pochopit, jaké důsledky mohou nastat, pokud tak neučiní.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu