ECLI:CZ:US:2012:3.US.3813.11.1
sp. zn. III. ÚS 3813/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. května 2011 č. j. 56 E 1001/2011- 2 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2011 č. j. 28 Co 448/2011-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 12. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi obecné soudy nerespektovaly ustanovení podústavních předpisů, čímž zasáhly do jeho základních práv a porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byl podle platebního výměru ze dne 8. 6. 2000 č. 214/2000, vydaného oprávněnou - Pražskou správou sociálního zabezpečení, nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení přednostní pohledávky oprávněné ve výši 57 340 Kč srážkami z důchodu stěžovatele (jako povinného). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze pak bylo ke stěžovatelovu odvolání citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že oprávněná svůj návrh na výkon rozhodnutí podala dne 5. 5. 2011, a to na základě shora označeného platebního výměru, vykonatelného dne 5. 7. 2000, a že obecné soudy měly povinnost zkoumat, zda nárok požadovaný v tomto návrhu nebyl prekludován. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve spojení s §108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v tehdy platném znění, které stanovuje prekluzivní tříletou lhůtu, v níž musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno. Současně upozorňuje, že úprava pojistného na sociální zabezpečení je obsažena ještě v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, a že v jeho §18 odst. 2 bylo stanoveno, že právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru, kterým bylo vyměřeno. Danou právní úpravu, která zapříčinila běh dvou zcela odlišných, vzájemně nezávislých lhůt, které se týkají předmětného nároku, stěžovatel považuje za nedokonalou, přičemž jejich vzájemnou kolizi nelze vykládat k jeho tíži tak, že se použije delší promlčecí lhůta a nebude se přihlížet ke lhůtě prekluzivní. Toto své stanovisko stěžovatel zdůvodňuje tím, že by to bylo v rozporu s principem právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo a že oprávněný orgán je dostatečně odborně i personálně vybaven k tomu, aby svým aktivním jednáním prekluzi práva zabránil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Otázkou, kterou stěžovatel předkládá k řešení Ústavnímu soudu, se zabýval a vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již odvolací soud. Ten nejprve vysvětlil, že otázku promlčení práva - a to na rozdíl od otázky prekluze vymáhaného práva - nelze zkoumat při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (uvedenou skutečnost musí ale soud zohlednit při námitce povinného při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí), a dále - s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu - uvedl, že při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, kterým bylo oprávněnému přiznáno právo, jež podle příslušných hmotněprávních ustanovení podléhá promlčení, se ustanovení §71 odst. 3 správního řádu nepoužije, a že proto stěžovatelova námitka prekluze není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že postup obecných soudů v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na konkrétní případ jsou v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jde-li konkrétně o oblast interpretace a aplikace tzv. jednoduchého práva ze strany obecných soudů, předpokladem zásahu Ústavního soudu do daného procesu je existence vad, které mají za následek porušení ústavnosti; tomu tak je zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovanou věc, eventuálně pokud by v příslušném rozhodování byl obsažen prvek libovůle (svévole), a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy, resp. v důsledku interpretace, jež je v naprostém rozporu s principy spravedlnosti (zde příkladem může být i tzv. přepjatý formalizmus), v důsledku interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovatelném významu a rovněž za situace, kdy je rozhodováno bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. V posuzované věci je výklad uvedených právních předpisů ze strany obecných soudů výkladem ustáleným (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999 sp. zn. 20 Cdo 437/1999, uveřejněný pod č. 11/2000 v časopise Soudní judikatura, svazek 1, ročník 2000) a standardním, neboť vzájemná konkurence dvou právních norem byla vyřešena za použití obecně platné právní zásady lex specialis derogat generali.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu