ECLI:CZ:US:2012:3.US.3852.11.1
sp. zn. III. ÚS 3852/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. A. L., 2. J. L., 3. L. K., 4. A. T. a 5. L. P., všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou v Praze 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011 č. j. 26 Cdo 1609/2009-83 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008 č. j. 21 Co 315/2008-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 12. 2011 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí. V této souvislosti tvrdili, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla porušena jejich základní práva zaručená Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně měl být porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož prý došlo i k zásahu do jejich práva vlastnického, chráněného čl. 11 Listiny, porušeno mělo být také jejich právo na spravedlivý proces, neboť uvedený soud "právně nezhodnotil v celém svém souhrnu posuzované skutečnosti, v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo", čímž byl porušen zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny; dále pak tvrdili, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl porušen čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2008 č. j. 23 C 260/2006-45 bylo vyhověno žalobě stěžovatelů, podané proti P. V., na zaplacení částky 769 230 Kč s příslušenstvím (výrok I), jde-li však o část žalovaného příslušenství, byla tato žaloba zamítnuta (výrok II) a žalovanému bylo uloženo zaplatit stěžovatelům náklady řízení (výrok III). Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změněn tak, že se žaloba zamítá, a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu pak bylo dovolání stěžovatelů jako nedůvodné zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na rozsudek (pro uznání) Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. března 2007 č. j. 7 C 355/2006-22, kterým bylo k jejich žalobě uloženo žalovanému P. V. vyklidit nebytové prostory, které předtím užíval na základě s nimi uzavřené nájemní smlouvy, s tím, že z tohoto rozsudku plyne, že žalovaný uznal [fikcí ve smyslu §114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], že nebytové prostory užíval neoprávněně. Pokud bylo o tomto rozhodnuto, jedná se dle názoru stěžovatelů o res iudicata a "závazný právní názor"; otázku existence téhož nároku mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již jen jako otázku předběžnou (§135 odst. 2 o. s. ř.). Městský soud však vycházel z toho, že není vázán citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 a otázku (ne)prodloužení nájmu ve smyslu §676 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen "o. z.") je oprávněn posuzovat znovu, načež dospěl k závěru, že žalovaný užíval předmět nájmu oprávněně, a tudíž není povinen zaplatit smluvní pokutu. Tím se městský soud dopustil opakovaného porušení jak procesního předpisu (konkrétně §134, §135 a §159a o. s. ř.), tak práva hmotného (konkrétně §676 odst. 2 o. z.). Nejvyšší soud se pak vůbec nevypořádal s námitkou, že odvolací soud nesprávně vyložil §676 odst. 2 o. z., přičemž jde o ustanovení dispozitivní a účastníci smlouvy se od něj mohou odchýlit a upravit si otázku skončení nájmu odlišně, jak se stalo v příslušné nájemní smlouvě. Dále stěžovatelé uvádějí, že aplikace ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. nebyla namístě, aplikovat bylo prý třeba ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř., přičemž daný výklad vyplývá z požadavku právní jistoty plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé si jsou vědomi postavení Ústavního soudu v ústavním systému a z něho plynoucího vztahu tohoto soudu k obecné justici, konkrétně pak i předpokladů, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do procesu interpretace a aplikace tzv. jednoduchého práva ze strany obecných soudů, a tak není třeba se k této otázce blíže vyjadřovat.
V ústavní stížnosti stěžovatelé v prvé řadě poukazují za nesprávný výklad ustanovení §676 odst. 2 o. z. ve spojení s čl. VII odstavcem 2 a čl. X odstavcem 5 nájemní smlouvy, přičemž namítají, že ustanovení čl. VII odstavce 2 nájemní smlouvy jednoznačně vylučuje prodloužení nájmů a že obecné soudy nesprávně považovaly citované ustanovení občanského zákoníku za kogentní. Posledně uvedený závěr však z napadených rozhodnutí nijak neplyne, a tudíž lze vycházet z toho, že městský soud dospěl k závěru, že ustanovení čl. VII odstavce 2 nájemní smlouvy nestojí v protikladu s právní úpravou obsaženou v §676 odst. 2 o. z. Jde-li pak o prvně uvedenou námitku, argumentaci stěžovatelů sice nelze odmítnout jako zcela nepřípadnou, na straně druhé ze zmíněného ustanovení čl. VII odstavce 2 nájemní smlouvy plyne jednoznačně jen to, že se nájem sjednává na dobu určitou, a to do 7. 7. 2006. Deklaruje-li se v něm současně, že tuto dobu lze prodloužit dohodou stran, ze samotné této skutečnosti ještě nelze jednoznačně vyvodit, že by smluvní strany na svůj právní vztah mínily vyloučit účinky ustanovení §676 odst. 2 o. z. Za tohoto stavu Ústavní soud na příslušném závěru městského soudu nic svévolného, a tudíž ani protiústavního neshledal.
Pokud jde o námitku nesprávného výkladu a použití procesních předpisů (§135 a §159a o. s. ř.), ani v tomto ohledu Ústavní soud nezjistil pochybení, které by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Otázka, kterou v dané věci vyvstala, byla třeba řešit cestou (nikoliv jednoduché) interpretace shora uvedených zákonných ustanovení. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby předmětnou otázku sám - v podstatě namísto soudů obecných - posuzoval, jeho úlohou je "pouze" přezkoumat ústavnost daného rozhodovacího procesu. Argumentují-li stěžovatelé v daném ohledu judikaturou Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, tyto odkazy vzhledem k odlišným procesním okolnostem nejsou přiléhavé. Ani další argument, že nebylo namístě aplikovat §135 odst. 1 o. s. ř., ale §159a odst. 4 o. s. ř., není případný, neboť Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl k posledně uvedenému ustanovení, načež je sám (míněn Nejvyšší soud) vyložil v podstatě tak, že závazný je pouze výrok rozsudku, přičemž otázka ukončení nájmu, která byla v nyní posuzované věci otázkou předběžnou, pravomocně vyřešena nebyla. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo "v konečném důsledku" správné, Nejvyšší soud dovolání zamítl.
K tomu možno dodat, že je nepochybně nežádoucí, aby obecné soudy ve dvou různých řízeních, jichž se účastní stejní účastníci, posoudily tutéž otázku, která je v obou řízeních otázkou předběžnou, rozdílně. Ústavnost takovéhoto postupu však zde nebylo třeba řešit, neboť rozpor mezi zmíněnými rozhodnutími nevznikl. Ve věci vyklizení pronajatých prostor se totiž soud otázkou "eventuálního prodloužení nájmu" nezabýval (resp. nemohl zabývat) a ze skutečnosti, že nájemce (žalovaný) uznal (třeba i na základě právní fikce) nárok stěžovatelů na vyklizení předmětných prostor, ještě nelze vyvozovat, že se také ztotožnil s právním názorem stěžovatelů stran právního důvodu tohoto nároku (s vědomím možných negativních dopadů na jeho osobu v případě jiného soudního řízení).
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu