ECLI:CZ:US:2012:3.US.3946.11.1
sp. zn. III. ÚS 3946/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., proti výroku II. a III. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011 č. j. 25 Cdo 2752/2011-59 spojené s návrhem na zrušení ustanovení §241 odst. 4 občanského soudního řádu, §55 odst. 6 zákona č. 317/2009 Sb. a §7 odst. 2 soudního řádu správního, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2011, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu pro "aktuální zásah" do jeho práva na soudní ochranu. Dále žádá zrušení ustanovení §241 odst. 4 občanského soudního řádu, §55 odst. 6 zákona č. 317/2009 Sb. a §7 odst. 2 soudního řádu správního, a to pro rozpor s ústavním pořádkem.
V záhlaví stěžovatelem vypracované ústavní stížnosti je odkazováno na přiloženou plnou moc, v níž stěžovatel zmocnil advokáta Mgr. A. B. k zastupování před Ústavním soudem, avšak akceptace plné moci ze strany advokáta absentuje.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Jen pro úplnost se dodává, že Mgr. A. B. byl stěžovateli Českou advokátní komorou určen k poskytnutí právní služby ve věci zastupování před Ústavním soudem ve věci ústavní stížnosti ze dne 20. 12. 2011, rozhodnuto o ní bylo usnesením ze dne 22. 12. 2011 ve věci sp. zn. II. ÚS 3830/11, a tím bylo určení advokáta k zastupování vyčerpáno.
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 786/09, sp. zn. I. ÚS 787/09, sp. zn. II. ÚS 1370/09, sp. zn. III. ÚS 3215/09 a další).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil i ve stěžovatelových věcech vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelovu ústavní stížnosti bez jednání odmítl. Akcesorický návrh na zrušení napadených zákonných ustanovení sdílí osud ústavní stížnosti, jak již bylo stěžovateli rovněž vícekrát sděleno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj