ECLI:CZ:US:2012:3.US.3976.11.1
sp. zn. III. ÚS 3976/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. Z., zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem v Kladně, Huťská 1383, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. 4 Nt 360/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. 44 To 672/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 12. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. 4 Nt 360/2011 byla podle §72 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuta žádost stěžovatelky (coby obviněné) o propuštění z vazby na svobodu, a to se zdůvodněním, že vazební důvody ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. ř. trvají i nadále. Současně uvedený soud nepřijal nabídku E. P. K. na převzetí záruky za další chování stěžovatelky, zamítl stěžovatelčin návrh na stanovení dohledu probačního úředníka a nepřijal ani nabídku E. P. K. na složení peněžité záruky. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. 44 To 672/2011 pak byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti výše označenému usnesení obvodního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že byla do vazby vzata usnesením obvodního soudu dne 21. 7. 2011, kdy měla právo se k důvodům vazby vyjádřit. Následně podala žádost o propuštění z vazby, ta však byla zamítnuta shora označeným usnesením obvodního soudu, a to více jak 3 měsíce po rozhodnutí o jejím vzetí do vazby a aniž by měla možnost se k rozhodujícím skutečnostem vyjádřit. Městský soud jako soud stížností se otázkou trvání vazby zabýval více jak 4 měsíce od jejího vyjádření. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 2288/11 (dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) stěžovatelka namítá, že vazba počínaje uplynutím třetího měsíce po posledním jejím slyšení trvala nezákonně, a tudíž je rozhodnutí o jejím ponechání ve vazbě v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. S ohledem na závazný právní názor Ústavního soudu, že při více jak tříměsíční absenci osobního slyšení obviněného ve vazebních řízeních dochází k popření jeho subjektivních práv, nutno označit trvání vazby v jejím případě za zbavení osobní svobody v rozporu se zákonem. Uvedený protiprávní stav nastal již v okamžiku rozhodování obvodního soudu, v době, kdy rozhodoval městský soud, pak tento stav trval více jak měsíc. Nemohl být přitom zhojen (alibistickým) nařízením osobního slyšení, ale ukončením omezování její osobní svobody. Závěrem stěžovatelka dodala, že v dané věci je třeba najisto postavit, zda je povinností obecných soudů poskytnout vazebně stíhaným obviněným právo se k otázkám vazby vyjádřit v určitých časově vymezených periodách, či zda takovouto povinnost obecné soudy nemají, resp. zda je možno ji zhojit ve stížnostním řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z napadeného usnesení městského soudu, stěžovatelka se na uvedený soud obrátila rovněž se stížností proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 10. 2011 sp. zn. 1 KZV 128/2011, v této věci (vedené pod sp. zn. 44 To 669/2011) bylo nařízeno osobní slyšení stěžovatelky na den 28. 11. 2011, ta se však daného práva sama vzdala. Oproti tomu ve stížnosti proti v záhlaví označenému usnesení obvodního soudu stěžovatelka argumentovala tím, že dosud nebyla osobně slyšena. Městský soud dle svého vyjádření dospěl k závěru, že osobní slyšení je třeba provést, což také ve věci rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatelky ve vazbě učinil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti skutečnosti uváděné městským soudem nijak nezpochybňuje, a tak z nich Ústavní soud při posuzování podané ústavní stížnosti vycházel. Předně je třeba poukázat na stěžovatelčin poněkud "nekonzistentní" procesní postup, kdy se stěžovatelka na straně jedné v řízení o jejím ponechání ve vazbě vzdala svého práva na osobní slyšení, aby na straně druhé v souběžně probíhajícím řízení o její žádosti o propuštění z vazby namítla, že obvodní soud jako soud prvního stupně porušil její práva, pokud ji nevyslechl. Tato okolnost příliš nesvědčí tomu, že by stěžovatelce šlo o samotnou realizaci daného práva, což vede k pochybnostem stran opodstatněnosti nyní podané ústavní stížnosti.
Odhlédne-li Ústavní soud od výše uvedeného, stěžovatelčiným námitkám přisvědčit nemůže. Předmětnou právní problematikou se již zabýval ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (Sb. n. u.), svazek 36, č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.], kde konstatoval, že v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem dříve, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Jak dále uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 718/05 (Sb. n. u., svazek 40, usn. č. 2), smyslem uvedeného "plenárního" nálezu bylo zajištění práva obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, právě v určitých časových intervalech. Tehdy musel Ústavní soud vyjít ze stávající (nikoli vyčerpávající) právní úpravy a spojit povinnost slyšení obviněného se zákonným přezkumem vazebních důvodů ve smyslu ustanovení §71 odst. 3 až 7 tr. ř. Touto cestou pak založil povinnost soudu slyšet obviněného, je-li ponechán ve vazbě, pravidelně a opakovaně. K tomu dodal, že tento právní názor bude nadále nutno interpretovat tak, že primární povinností obecných soudů je slyšení vazebně stíhaného obviněného v oněch určitých pravidelných časových intervalech s tím, že nestane-li se tak na základě rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ex lege (§71 odst. 3 a 4 tr. ř.) z důvodu, že opravný prostředek proti rozhodnutí státního zástupce nebyl podán, učiní soud slyšení obviněného i na základě jeho pozdější žádosti o propuštění z vazby. Okolnost, že obviněný nebyl vyslechnut v řízení vyvolaném jeho žádostí o propuštění z vazby, sama o sobě protiústavní zásah nepředstavuje, byl-li stěžovatel krátce před vydáním napadeného rozhodnutí slyšen s ohledem na zákonný přezkum trvání vazby.
V souzené věci byly skutkové okolnosti zčásti odlišné než ve věci sp. zn. II. ÚS 718/05, přesto však výše uvedené závěry možno aplikovat i zde. Z napadeného usnesení, jímž byla dne 7. 11. 2011 zamítnuta stěžovatelčina žádost o propuštění z vazby, plyne, že obvodní soud věděl o existenci usnesení státního zástupce ze dne 21. 10. 2011 o ponechání stěžovatelky ve vazbě (§71 odst. 3 tr. ř.); známo mu bylo rovněž, že toto rozhodnutí nenabylo právní moci. Může být sice sporné, zda obvodní soud správně neměl sám stěžovatelku vyslechnout, a nespoléhat se na to, že stěžovatelka bude (později) vyslechnuta městským soudem, který měl rozhodovat o stížnosti proti zmíněnému rozhodnutí státního zástupce, nicméně z hlediska ústavnosti se nejedná o zásadní otázku. Městský soud totiž postupoval v souladu s výše uvedeným "plenárním" nálezem, neboť stěžovatelku vyslechl (alespoň) v paralelně vedeném řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatelky ve vazbě. V konečném důsledku tak orgány činné v trestním řízení učinily své povinnosti umožnit obviněnému "v určitých časových intervalech, být k trvání vazby slyšen" (jak Ústavní soud zmiňuje i ve stěžovatelkou uváděném nálezu sp. zn. II. ÚS 2288/11) zadost. S ohledem na to Ústavní soud nemá, co by městskému soudu vytkl, dospěl-li v napadeném usnesení k závěru, že nedostatek osobního slyšení stěžovatelky v řízení o její žádosti o propuštění z vazby před obvodním soudem byl zhojen tím, že byla vyslechnuta ve věci rozhodnutí státního zástupce o jejím ponechání ve vazbě.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu