ECLI:CZ:US:2012:3.US.3989.12.1
sp. zn. III. ÚS 3989/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM-společenské hry s.r.o., se sídlem Praha 5, Radlická 49, IČ: 25776941, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2012 č. j. 21 C 244/2010-121 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2012 č. j. 19 Co 200/2012-148, spolu s návrhem na přiznání nákladů právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. října 2012, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (čl. 1; čl. 2 odst. 2, 3; čl. 3 odst. 3; čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4; čl. 11 odst. 1; čl. 23; čl. 36 odst. 1, 2, 3; čl. 37 odst. 2; čl. 38 odst. 2; čl. 39 odst. 1) a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14), čl. 3 protokolu č. 7.
Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem, aby náklady jejího zastoupení zaplatil stát dle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v řízení o zaplacení 421 043 Kč s přísl. požádala o osvobození od placení soudních poplatků, ale její žádosti nebylo vyhověno (Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. února 2011, sp. zn. 21 C 244/2010-21 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2011 sp. zn. 19 Co 235/2011-43). Stěžovatelka byla po té znovu vyzvána k zaplacení soudního poplatku, který však poplatek nezaplatila a opětovně požádala o osvobození od placení soudního poplatku, aniž by uvedla nové skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 5 se opakovanou žádostí o osvobození od placení soudního poplatku již nezabýval a řízení zastavil usnesením ze dne 12. dubna 2012 (21 C 244/2010-121) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. července 2012 (19 Co 200/2012-148) potvrdil napadené rozhodnutí jako věcně správné a o nákladech odvolacího řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení o zaplacení částky 421 043 Kč s přísl. je zřejmé, že stěžovatelka se nemíní podrobit poplatkové povinnosti a zneužívá ustanovení §138 o. s. ř., dle něhož je možno žádat o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila s napadenými usneseními obecných soudů nesouhlas a navrhla, aby Ústavní soud konstatoval, že v řízení bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod a napadená rozhodnutí zrušil. Dále požadovala, aby náklady řízení před Ústavním soudem uhradil stát.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že prokázané poměry stěžovatelky neodůvodňují osvobození od soudních poplatků ve věci o zaplacení 421 043 Kč. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí opakovaně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry. Ústavní soud tedy neshledal žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by dosahovalo ústavně právní roviny.
Stěžovatelka nerespektovala ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala od roku 2009 Ústavnímu soudu celou řadu ústavních stížností (45); v mnoha řízeních o nich byla přitom již vícekrát a dostatečně poučena, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. poučení u ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III. ÚS 2562/09, pod sp. zn. II. ÚS 1599/10, sp. zn. I. ÚS 2032/2010 a mnohé další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti. Stěžovatelce je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatelky, aby podala ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, aniž by z důvodu procesní ekonomie považoval za nezbytné stěžovatelku vyzývat k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení řádné plné moci (§30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu), než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K požadavku stěžovatelky na zaplacení nákladů zastoupení dle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze než konstatovat, že podmínky pro postup dle citovaného ustanovení nebyly Ústavním soudem shledány.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu