ECLI:CZ:US:2012:3.US.4405.12.1
sp. zn. III. ÚS 4405/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: C. M. F. I. K. Y K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. března 2012 č. j. 18 Co 73/2009-217 a proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 6 C 64/2008-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. listopadu 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. března 2012 č. j. 18 Co 73/2009-217, jakož i usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 6 C 64/2008-73, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. března 2012 č. j. 18 Co 73/2009-217 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 6 C 64/2008-73, kterým okresní soud zamítl žalobu právního předchůdce žalobců [žalobce ad a) vystupuje v řízení před Ústavním soudem jako "stěžovatel"] F. O. K. na obnovu řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 72/2002.
II.
V ústavní stížnosti právní zástupce stěžovatele uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně zastupoval žalobce F. O. K. a po jeho úmrtí dne 2. dubna 2009 zastupoval před soudem druhého stupně dva právní nástupce zesnulého. Šlo 1) o syna zesnulého - v řízení před Ústavním soudem stěžovatele a 2) o manželku zesnulého E. M. T. H. C. Právní zástupce stěžovatele však pozbyl mandát zastupovat paní E. M. T. H. C. v okamžiku jejího úmrtí. K této právní skutečnosti došlo dne 17. července 2012, jak vyplývá z obsahu Zápisu o úmrtí osoby, vystaveného Matričním úřadem města Buenos Aires, který je v kopii a překladu přiložen k podané ústavní stížnosti. Na základě telefonického sdělení pana A. M. E. C. právní zástupce Ústavnímu soudu sděluje, že do práv a povinností zesnulé, která zanechala závěť, má nastoupit celkem deset dědiců. Jedním z dědiců je právě pan A. M. E. C. a jeden z dalších má být nezletilý mladší syn stěžovatele. Za nastalého stavu má stěžovatel zato, že ústavní stížností napadené usnesení soudu druhého stupně není doposud všem účastníkům účinně doručeno, neboť dne 19. září 2012 již advokát Mgr. Jaroslav Čapek nedisponoval mandátem převzít rozsudek za zesnulou a taktéž ne za její právní nástupce.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel namítá, že aplikací stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 soudy ignorují povinnost České republiky dodržovat její závazky a povinnost respektovat lidská práva a základní svobody. Obsah předmětného stanoviska jednoznačně prokazuje, že je zaměřeno na poškozování základního lidského práva vlastníka svobodně nakládat se svým majetkem na straně jedné a zároveň je skrytým vyvlastňovacím opatřením na straně druhé.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že aplikací stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 došlo také v jeho právní věci k diskriminaci jeho osoby, neboť byl zařazen do určitelné skupiny osob, která se dle výkladů českých soudů odlišuje od jiné skupiny osob, která se označuje jako osoby oprávněné podle tzv. restitučních zákonů. Na základě tohoto diskriminačního zařazení byl prý zbaven efektivní právní ochrany před českými soudy, v důsledku čehož byl zbaven majetku s odkazem na vyvlastňovací opatření a na výše uvedené stanovisko Ústavního soudu. Stěžovatel namítá, že ani jeho otci, ani jemu se nedostalo spravedlivého soudního procesu, neboť obecné soudy, které projednávaly jeho žalobu, nebyly soudy nestrannými. Nedostatek nestrannosti soudů spatřuje v tom, že soudy první i druhé instance posuzovaly jeho věc na základě aplikace zmíněného stanoviska Ústavního soudu a restitučních předpisů.
III.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci okresní soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žaloba na obnovu řízení byla podána včas a žalobce zjištění o akci "Omega" nemohl bez své viny použít v původním řízení, neboť ve věci sp. zn. 6 C 72/2002 bylo pravomocně rozhodnuto před zpřístupněním archiválií Fondu národní obnovy pro badatelské účely. Neshledal však, že nová skutečnost může přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. Objevené směrnice o opravách formálních chyb konfiskačních výměrů nemění nic na závěru, že obecný soud nepřezkoumává v řízení o určovací žalobě věcnou správnost individuálních správních aktů. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal mimo jiné na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, podle něhož tvrzením vlastnického práva v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání; v uvedeném stanovisku se dále uvádí, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před dnem 25. února 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Krajský soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že zamítnutí žaloby žalobce o určení vlastnictví spočívalo nikoliv ve skutkovém, ale výhradně v právním posouzení věci. Nové skutečnosti o tom, že v některých případech docházelo k opravám konfiskačních vyhlášek, nejsou důvody pro obnovu řízení ve smyslu ust. §228 odst. 1 o. s. ř. a nemohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu