ECLI:CZ:US:2012:3.US.443.12.1
sp. zn. III. ÚS 443/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D. advokátem advokátní kanceláře Mašek, Kočí, Aujezdský, se sídlem 110 003 Praha 1, Opletalova 1535/4, směřující proti "nečinnosti Okresního soudu v České Lípě v řízení sp. zn. 4 T 149/2007", za účasti Okresního soudu v České Lípě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svým podáním, které Ústavní soud obdržel dne 7. 2. 2012, podal ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánů veřejné moci ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a domáhá se toho, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "postupem Okresního soudu v České Lípě v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 149/2007 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 et seq. Listiny základních práv a svobod".
Dále navrhuje, aby Ústavní soud Okresnímu soudu v České Lípě zakázal "pokračovat v tomto porušování stěžovatelových práv".
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že poté, co podal dne 24. 1. 2012 Okresnímu soudu v České Lípě ve smyslu ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") návrh, ve kterém se domáhal, aby nadřízený soud určil okresnímu soudu lhůtu k dalšímu postupu, tento stěžovatelův návrh nebyl okresním soudem nadřízenému soudu vůbec předložen. Okresní soud prý na podaný návrh reagoval přípisem ze dne 1. 2. 2012, ve kterém stěžovateli sdělil, že žádné požadované procesní úkony neprovede, protože trestní příkaz je pravomocný. Za této situace prý stěžovateli nezbývá, než se obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností, protože jiné právní prostředky ke své obraně k disposici nemá.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených písemností, jakož i z obsahu trestního spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 149/2007, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Trestním příkazem Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 11. 2009 sp. zn. 4 T 149/2007 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný"), spolu se čtyřmi dalšími spoluobžalovanými, uznán vinným trestným činem podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261 tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Skutek měl být spáchán v přesně nezjištěný den v létě roku 2004 v Kamenickém Šenově tím, že obviněný spolu s dalšími nezjištěnými osobami se nechali fotografovat na skupinovém snímku s německou říšskou válečnou vlajkou, přičemž zdviženou pravicí znázorňovali nacistický pozdrav.
Trestní příkaz byl obviněnému doručen osobním převzetím zásilky dne 2. 2. 2011 (viz doručenka na č. l. 171 trestního spisu). Protože v zákonné osmidenní lhůtě nepodal obviněný proti trestnímu příkazu odpor, nabylo toto rozhodnutí ve vztahu k němu dne 11. 2. 2011 právní moci.
Teprve dne 14. 2. 2011 podal obviněný proti trestnímu příkazu opravný prostředek (nesprávně označený jako "odvolání proti rozsudku"), který však okresní soud posoudil jako opožděný a neshledal důvod pro zrušení trestního příkazu a pro nařízení hlavního líčení postupem podle §314g odst. 2 tr. ř.; o tom okresní soud vyrozuměl obviněného přípisem ze dne 22. 4. 2011.
Dne 9. 1. 2012 podal obviněný prostřednictvím jím zvoleného advokáta JUDr. Petra Kočího proti trestnímu příkazu opravný prostředek označený jako "odpor". Okresní soud přípisem ze dne 23. 1. 2012 JUDr. Kočímu sdělil, že "odpor je opožděný, soud rozhodně nebude "rušit" vyznačenou právní moc".
Dne 24. 1. 2012 zaslal obviněný prostřednictvím advokáta JUDr. Petra Kočího okresnímu soudu "návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, nařízení hlavního líčení, vrácení věci státnímu zástupci k došetření nebo zastavení trestního stíhání". Na něj okresní soud reagoval přípisem ze dne 1. 2. 2012, jímž advokátovi JUDr. Kočímu sdělil, že trestní příkaz je v právní moci, a proto "žádné procesní úkony, jako nařízení hlavního líčení, vrácení věci státnímu zástupci k došetření atd. soud konat nebude". Právě z tohoto sdělení ze dne 1. 2. 2012 vyvozuje stěžovatel svůj úsudek, že okresní soud je "nečinný" a interpretuje je tak, že jde o "zásah orgánu veřejné moci", jímž prý bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces; proti tomuto "zásahu" je zaměřena jeho ústavní stížnost ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Jak opožděně podaný "odpor" ze dne 9. 1. 2012, tak "návrh na určení lhůty" ze dne 24. 1. 2012, jakož i nyní podaná ústavní stížnost uplatňují jako základní námitku proti postupu okresního soudu a proti vydanému trestnímu příkazu fakt, že stěžovatel "v době spáchání skutku... nedovršil věku osmnácti let, mělo s ním být v celém trestním řízení zacházeno jako s mladistvým, což... znamená, že měl mít od počátku řízení obhájce a v řízení nebylo možno trestní příkaz vydat". Z toho stěžovatel vyvozuje, že buď je nutno pohlížet na vydaný trestní příkaz "jako na nicotné rozhodnutí", nebo, protože trestní příkaz měl prý být doručen rovněž obhájci, což se nestalo, měl okresní soud posoudit "odpor", podaný advokátem dne 9. 1. 2012, jako včas podaný a měl se jím zabývat podle §314g odst. 2 tr. ř.
III.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání návrhu a posouzení jeho odůvodněnosti, musí nejprve zkoumat, zda jsou splněny všechny formální předpoklady a podmínky stanovené v zákoně o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Žádná z těchto podmínek pro podání ústavní stížnosti není v tomto případě splněna, což je zřejmé prima facie.
Stěžovatel se cítí být zkrácen na svém základním právu na spravedlivý proces "nečinností Okresního soudu v České Lípě", k níž mělo údajně dojít poté, co byl tomuto soudu dne 24. 1. 2012 podán stěžovatelův "návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu". Protože prý tato "nečinnost" představuje "trvající zásah", stěžovatel dovozuje, že je zachována šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
Tato stěžovatelova argumentace je však lichá a je zřejmě motivována toliko snahou odsunout počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Ve skutečnosti jsou totiž věcné i formální námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, zaměřeny proti průběhu trestního řízení, předcházejícího vydání trestního příkazu a proti tomuto trestnímu příkazu samotnému. Celá konstrukce těchto námitek je založena na stěžovatelově úsudku (ostatně mylném - viz dále), že trestní řízení proti němu mělo být vedeno podle procesních ustanovení zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"). Z toho dovozuje, že mu měl být podle ust. §42 odst. 2 tohoto zákona ustanoven obhájce a že v jeho trestní věci bylo nepřípustné vydat trestní příkaz (§63 tohoto zákona). Stěžovatel se dále domnívá, že pokud již byl trestní příkaz vydán, měl být doručen též obhájci (§314g odst. 1 tr. ř.) a teprve od tohoto doručení by začala běžet lhůta k podání odporu.
Je zřejmé, že všechny tyto námitky mohl stěžovatel uplatnit již v průběhu trestního řízení a také v odporu, který mohl podat do osmi dnů od doručení trestního příkazu (§314g odst. 1 tr. ř.). Stěžovatel tyto námitky v průběhu trestního řízení nikdy neuplatnil a nepodal včas proti trestnímu příkazu odpor, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, takže trestní příkaz nabyl právní moci.
Za takového stavu však nelze nepodání řádného opravného prostředku "dohánět" tím, že po dlouhém časovém odstupu (po více než dvanácti měsících od doručení trestního příkazu) je podávána ústavní stížnost, zaměřená proti údajné neochotě okresního soudu předložit nadřízenému soudu stěžovatelův návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu ve smyslu ust. §174a zákona o soudech a soudcích. Ze samotné podstaty zákonného institutu "návrhu na určení lhůty" je zřejmé, že jeho smyslem je odstranit průtahy v řízení. Ústavní soud shledává, že z procesní situace, seznatelné z trestního spisu, existence žádných "průtahů" v postupu okresního soudu nevyplývá, takže pro podání takového návrhu nebyly dány žádné předpoklady. Takový návrh je zjevně nezpůsobilý k tomu, aby přivodil nápravu údajných vad, namítaných stěžovatelem.
Jedním ze základních principů fungování ústavního soudnictví je zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní stížnost slouží jako svého druhu prostředek ultima ratio, uplatňující se až tehdy, není-li možno napravit vytýkané protiústavní vady jinými zákonnými prostředky. Ve vztahu ke stěžovatelům, kteří nevyužijí ty opravné prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (v daném případě byl takovým nevyužitým opravným prostředkem odpor), lze poukázat na tradiční právní pravidlo vigilantibus iura scripta sunt ("nechť každý si střeží svá práva").
S ohledem na výše uvedené, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Obiter dictum lze dodat ještě toto:
Stěžovatelova argumentace, týkající se údajného porušení procesních ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže, taktéž neobstojí. Stěžovatel patrně přehlédl ustanovení §73 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, podle něhož "zvláštní ustanovení o trestním řízení ve věcech mladistvých se neužije..., bylo-li zahájeno trestní stíhání až po dovršení devatenáctého roku mladistvého". V posuzovaném případě byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť proti stěžovatelovi, který čin spáchal krátce před dosažením 18 let věku, bylo trestní stíhání zahájeno dne 5. 9. 2006, kdy téměř dosáhl věku 20 let. Ani v době vydání trestního příkazu, proti němuž mohl podat odpor, a kdy bylo stěžovatelovi již 23 let, nevznikaly vzhledem k jeho tělesným nebo duševním vadám žádné pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit, které by vyžadovaly nutnou obhajobu (§36 odst. 2 tr. řádu). I kdyby tedy Ústavní soud podrobil ústavněprávnímu přezkumu průběh trestního řízení a obsah vydaného trestního příkazu po stránce meritorní, nezbylo by, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj