ECLI:CZ:US:2012:3.US.472.12.1
sp. zn. III. ÚS 472/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem, se sídlem Masarykovo nábřeží 14, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 41 Cm 17/2007-229 ze dne 11. dubna 2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 175/2011-239 ze dne 29. září 2011, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 2. 2012, ve lhůtě určené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který splňoval i ostatní formální podmínky zákona o Ústavním soudu.
2. Stěžovatelka spatřovala neoprávněný zásah do svých práv garantovaných čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v tom, že ji Městský soud v Praze napadeným usnesením odejmul osvobození od soudních poplatků, zamítl návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tento postup aproboval též touto ústavní stížností napadeným usnesením, ačkoli posledně jmenovaný soud v jiném řízení, jehož byla stěžovatelka rovněž účastnicí, jako odvolací soud obsahově totožné rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Stěžovatelka jednak polemizovala se závěry nalézacího soudu, které považovala za nesprávné, jednak poukazovala na neodůvodněně rozdílný přístup odvolacího soudu. Proto Ústavnímu soudu navrhla, aby napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Rozhodný obsah soudního spisu
3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Podává se z něj, že se stěžovatelka domáhala žalobou podanou dne 31. 1. 2007 ochrany před nekalou soutěží a vydání bezdůvodného obohacení proti celé řadě žalovaných. Usnesením č. j. 41 Cm 17/2007-18 ze dne 24. 11. 2008 byla stěžovatelka osvobozena od povinnosti platit soudní poplatky a byl jí ustanoven zástupce z řad advokátů. Zástupce odstranil vady podání, avšak posléze požádal, aby byl funkce zproštěn, neboť mezi ním a stěžovatelkou došlo ke ztrátě důvěry. Návrhu soud vyhověl, a proto stěžovatelka dne 21. 2. 2011 navrhla, aby jí byl ustanoven zástupce nový. K žádosti přiložila potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Nalézací soud zjistil, že stěžovatelka nedoložila veškeré relevantní doklady a některé skutečnosti majetkového charakteru zamlčela. Zdůraznil, že při rozhodování o žádosti směřující k osvobození od soudních poplatků musí účastník soudu prokázat, že jeho majetkové a sociální poměry jsou výrazně horší než obvyklé, a to při současném dodržení úplnosti a pravdivosti učiněného prohlášení. Nalézací soud uzavřel, že pro případ pozdějšího zjištění rozdílných skutečností (kupř. neúplnosti či nepravdivosti účastníkova prohlášení), ztrácí účastník předpoklady pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Protože stěžovatelka podala žalobu jako správkyně dědictví, přičemž jí za účelem uplatňování práv před soudy bylo povoleno z dědictví (resp. majetkové podstaty) užít 298 255 Kč, a vzhledem k nově zjištěným skutečnostem stran jejího majetku, stěžovatelce osvobození od soudních poplatků odejmul. Stěžovatelka rozhodnutí nalézacího soudu napadla odvoláním, v němž poukázala na jiné řízení vedené k jejímu návrhu před týmž nalézacím soudem, v němž tatáž soudní osoba rozhodla zcela stejně, a to za použití (až na nutné výjimky) obsahově shodného textu a prvostupňové rozhodnutí po věcné stránce rozporovala. Vrchní soud v Praze odvolání zamítl se zdůvodněním, že názor soudu prvního stupně stran postavení stěžovatelky sdílí, neboť ta žalobu podala a nároků v ní uplatněných se domáhala jako správkyně dědictví po zemřelém Mgr. L. K. Tato skutečnost vyšla najevo až v průběhu řízení, a nelze proto přikládat váhu tomu, že stěžovatelka již jednou v řízení od povinnosti platit soudní poplatky osvobozena byla. Tehdy soud posuzoval její poměry coby fyzické osoby, nikoliv poměry coby správkyně dědictví. Soud prvního stupně tedy dle odvolacího soudu správně uzavřel, že náklady na vedení sporu je třeba považovat za náklady za dědickou podstatou, tedy že náklady řízení je třeba hradit z aktiv dědictví, a proto odvolání zamítl.
4. Ústavní soud z rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 41 Cm 69/2005-142 ze dne 11. 4. 2011 zjistil, že Městský soud v Praze postupoval a rozhodl stejně jako v napadeném rozhodnutí č. j. 41 Cm 17/2007-229 z téhož dne. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky však rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením č. j. 4 Cmo 135/2011-150 ze dne 24. 6. 2011 zrušil s tím, že je nutné objasnit, zda byla žaloba v tomto řízení podána stěžovatelkou v postavení správkyně dědictví či nikoli. Protože odvolací soud došel k závěru, že nedostatek zjištění této skutečnosti představuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; ten pak stěžovatelce zástupce ustanovil bez toho, aby podrobně zjišťoval, v jakém postavení stěžovatelka svůj návrh vlastně podala.
III.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
5. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
6. Městský soud v Praze odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že jej považuje za správné a úplné; stížnost označil za nedůvodnou.
7. Vrchní soud v Praze v podrobnějším vyjádření poukázal na rozdílnost obou řízení (tj. na řízení sp. zn. 3 Cmo 175/2011 a 4 Cmo 135/2011) a zdůraznil, že pokud byla částka ve výši 298 255 Kč, kterou využila stěžovatelka coby správkyně dědictví, již spotřebována, pak jde o tvrzení v ústavní stížnosti nové, ač mohla mít svoji relevanci v řízení před obecnými soudy; ústavněprávní námitky stěžovatelky označil za nedůvodné.
8. Stěžovatelce byla vyjádření účastníků zaslána k replice. Shrnula v ní, že obecné soudy ve svých podáních nesdělily cokoliv nového podstatného. Svá tvrzení rozšířila v tom směru, že mělo být nejprve za pomoci (ustaveného) advokáta postaveno najisto, zda skutečně podala žalobu coby správkyně dědictví, a pak měl soud případně rozhodovat, zda tu skutečně jsou důvody, které by mohly vést ke zrušení osvobození od placení soudních poplatků. Namísto toho v době, kdy stěžovatelka měla mít ještě právo na právní pomoc ustaveného advokáta, ale nový advokát dosud ustaven nebyl, došlo k vydání usnesení, kterým bylo zrušeno osvobození od soudních poplatků a tím ji této možnosti zbavilo. Na svém žádání, formulovaném v petitu ústavní stížnosti, setrvala.
IV.
Východiska a posouzení
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stran zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
11. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelovým návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
12. O osvobození od soudního poplatku lze dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
13. Jestliže stěžovatelka namítá, že se Vrchní soud v Praze dopustil jurisdikční libovůle, pak se mýlí. V obou rozhodnutích tohoto soudu je zřetelně a jasně vyjádřeno, co je důvodem meritorního rozhodnutí a dalšího postupu. Úhelným kamenem bylo zhodnocení, zda stěžovatelka zahájila to které řízení v tom kterém postavení (jako fyzická osoba, nebo správkyně dědictví). Zatímco hodnocení tohoto postavení v jednom řízení bylo věcí právně složitější, zvážil odvolací soud, že je k němu nezbytná pomoc advokáta a napadené rozhodnutí zrušil. Ve druhém řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená touto stížností, naopak toto posouzení bylo jednoduché a dle názoru Vrchního soudu v Praze ho nalézací soud učinil správně, přičemž proti tomuto zjištění mohla stěžovatelka brojit, leč ta tak neučinila, ač její odvolání obsahovalo spoustu dalších skutkových a právních tvrzení. Jestliže stěžovatelka tento rozdíl nevnímá či jej záměrně stírá, pak nemůže Ústavní soud přesvědčit, že bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod.
14. Stran druhé výtky, jež se týkala nově tvrzených skutečností, že poskytnutá částka z majetkové podstaty ve výši 298 255 Kč již byla spotřebována, a proto jí osvobození od povinnosti platit soudní poplatky mělo být přiznáno, Ústavní soud konstatuje, že toto tvrzení a jeho prokázání má místo v řízení před obecnými soudy, neboť v té době byla tato skutečnost stěžovatelce známa. Jestliže jej stěžovatelka uplatňuje nyní, staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, přičemž tato funkce mu z hlediska ústavního vymezení jeho kompetencí nepřísluší.
15. Ústavní soud nad rámec uvedeného dodává, že stěžovatelka dosud podala u Ústavního soudu 102 ústavních stížností a 8 jiných podání. Obecné soudy by se v řízeních zahájených stěžovatelkou měly vedle její sociální a majetkové situace zabývat i tím, zda v daných řízeních nejde jen o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, a měly by dále zhodnotit, zda je vzhledem ke kvalitě jejích procesních návrhů nutné, aby jí byl zástupce skutečně ustanoven; ostatně o stěžovatelčiných dostatečných znalostech právního řádu se zmínil i Mgr. V. K., ustavený advokát (č. l. 203).
V.
Akcesoria a závěr
16. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2012
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu