ECLI:CZ:US:2012:3.US.49.12.2
sp. zn. III. ÚS 49/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 5. 2010, č. j. 4 T 103/2009-65, a ze dne 4. 10. 2011, č. j. 4 T 103/2009-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví označená usnesení obecného soudu, která byla vydána v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 19. 5. 2010, č. j. 4 T 103/2009-65, rozhodl tak, že podle §60 odst. 1 písm. b) tr. zákona se odsouzenému stěžovateli, jemuž byl trestním příkazem téhož soudu ze dne 12. 6. 2009, č. j. 4 T 103/2009-47, uložen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců, o dalších deset měsíců prodlužuje zkušební lhůta podmíněného odsouzení.
Posléze Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 4. 10. 2011, č. j. 4 T 103/2009-77, rozhodl, že podle §60 odst. 1 tr. zákona se vykoná trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců, uložený mu výše konkretizovaným trestním příkazem, přičemž s poukazem na §39a odst. 2, písm. b) tr. zákona stěžovatele zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se o existenci a obsahu ústavní stížností napadených usnesení dozvěděl až nahlédnutím do spisu Okresního soudu v Kolíně dne 3. 1. 2012. Namítá, že okresní soud nerespektoval při doručování těchto usnesení procesní pravidlo vtělené do §64 odst. 4 písm. a) tr. řádu, podle něhož nelze uložit doručovanou zásilku podle §64 odst. 2 tr. řádu, doručuje-li se obviněnému ... předvolání k ... veřejnému zasedání. Poukazuje, že "nebyl řádně k žádnému z uvedených veřejných zasedání předvolán", neboť "zásilka byla vždy uložena na poště" a "po uplynutí úložní doby" došlo k jejímu "vrácení zpět soudu", resp. (v případě pozdějším) "vložení do schránky na adrese Č. B.". Z procesního spisu se přitom nenaznačuje ani pokus o doručení prostřednictvím "policejního orgánu nebo orgánu obce" (§62 odst. 1 tr. řádu). Stěžovatel současně dovozuje, že důvody pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti nebyly dány (§202 odst. 2 ve spojení s §238 tr. řádu).
Posléze stěžovatel vyjadřuje "důvodnou obavu", že jelikož na obou usneseních "je již vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti", (instanční) stížnost, kterou proti nim podal dne 4. 1. 2012 (tj. den před odesláním stížnosti ústavní) bude odmítnuta pro opožděnost.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
To je významné potud, že tak je tomu v projednávané věci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
V obecné rovině není pochyb, že (instanční) stížnost podle §141 a násl. tr. řádu téhož předpisu je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí.
Proto i zde platí, že požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být vedeno na základě (instanční) stížnosti, stěžovatelem podané proti oběma usnesením Okresního soudu v Kolíně, která souběžně napadl posuzovanou stížností ústavní. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Posouzení námitek stěžovatele, včetně těch, jež vznesl v ústavní stížnosti, je úkolem obecných soudů (Krajského soudu v Praze) v dalších stadiích řízení, včetně řízení o opravných prostředcích, jež jsou mu k dispozici.
Stojí za zaznamenání, že o situaci podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny jinak dostupné procesní prostředky netřeba, v tomto případě nejde (stěžovatel ve prospěch udržitelnosti protichůdného úsudku v ústavní stížnosti polemiku nevede). Výjimečné okolnosti, jež zakládají možnosti postupu podle tohoto ustanovení, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát ve své judikatuře, kterou ilustrativně shrnuje komentář autorů Wagnerová, E. a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Praha: ASPI, 2007, str. 383 a násl.), a odkaz na něj je zde postačující. Podstatné je, že rozhodné závěry, vyslovované ve prospěch aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, míří na situace, kdy zde je (byl) objektivně k dispozici (pod-ústavní) opravný prostředek, leč řízení o něm vedeno není (nebylo); naopak je zásadně nelze vztáhnout k procesním poměrům existujícího řízení, jež stále probíhá (srov. sp. zn. III. ÚS 254/10 nebo III. ÚS 60/11), což je závěr i pro věc posuzovanou určující. Napadené rozhodnutí musí být rozhodnutím konečným, a tak tomu v dané věci - podle stěžovatele - není, resp. jde o otázku v dosahu instančního přezkumu stížnostním soudem.
Jak bylo již předznačeno, stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností (posléze) napadl rozhodnutí, která budou v jeho věci vydána "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pakliže mu budou vskutku nepříznivá.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v dosavadní judikatuře Ústavního soudu - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (předčasná), a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení o ústavní stížnosti pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a ani zvláštního negativního výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2012
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj