ECLI:CZ:US:2012:3.US.496.12.1
sp. zn. III. ÚS 496/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou AK se sídlem Resslova 9, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. června 2009 č. j. 12 Co 198/2009-111, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. února 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. června 2009 č. j. 12 Co 198/2009-111, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") rozsudkem ze dne 25. června 2009 č. j. 12 Co 198/2009-111 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2009 č. j. 29 C 170/2008- 89, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí a to budovy bez čp./če. (stanice technické kontroly) na pozemku parc. č. X, pozemku parc. č. X (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 834 m2, pozemku parc. č. Y (ostatní plocha) o výměře 2.835 m2, jakož i pozemku parc. č. XX (ostatní plocha) o výměře 974 m2, které jsou zapsány v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. Šternberk a dále soud rozhodl o nákladech prvostupňového řízení. Dále odvolací soud uvedeným rozsudkem rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 22 Cdo 4905/2009-134 bylo dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnuto a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že od kupní smlouvy odstoupil v době, kdy vlastníkem předmětných nemovitostí byl druhý účastník tohoto smluvního vztahu, tedy v řízení před obecnými soudy první žalovaný, a právní účinky odstoupení od smlouvy nastaly vůči prvnímu žalovanému. Stěžovatel platně odstoupil od smlouvy uzavřené s prvním žalovaným nejpozději dne 21. ledna 2005, neboť mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu k zaplacení kupní ceny do 6. září 2004. Druhý žalovaný nabyl vlastnické právo usnesením o příklepu dnem 9. července 2007, kdy toto usnesení nabylo právní moci, tedy v době, kdy první žalovaný již nebyl vlastníkem dražených nemovitostí.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy rozhodovaly, aniž v souladu s ústavním pořádkem České republiky vyložily ust. §124 a ust. §126 odst. 1 občanského zákoníku, která vlastníku zaručují ochranu jeho vlastnického práva.
Stěžovatel dovozuje, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Okresní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že druhý žalovaný nabyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikoli převodem vlastnického práva z prvního žalovaného na druhého žalovaného, ale přechodem vlastnictví v dražbě, tj. originárním způsobem; v takovém případě je vlastnictví předchůdce nerozhodné. Okresní soud dále upozornil na to, že žalobce se mohl bránit prodeji nemovitosti v dražbě na základě již nařízené exekuce vylučovací žalobou, což neučinil. Nad rámec uvedeného okresní soud dále poukázal na to, že ze strany žalobce ani nemohlo dojít k platnému odstoupení od kupní smlouvy ze dne 23. září 1994, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že kupní cena byla uhrazena.
Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem objasnil, proč stěžovatel jako žalobce nemohl být se svou určovací žalobou úspěšný. Odvolací soud se se závěry soudu první stupně v celém rozsahu ztotožnil a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Závěrům obecných soudů obsaženým v jejich rozhodnutích nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V podrobnostech proto Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu