ECLI:CZ:US:2012:3.US.507.12.1
sp. zn. III. ÚS 507/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STAVO - CZ, s. r. o., se sídlem v Brně, Kaštanová 489/34, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze, Vrázova 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2010 č. j. MSPH 94 INS 7143/2009, 3 VSPH 442/2010-P72-2 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 94 INS 7143/2009-P-72-2, (správně: MSPH 94 INS 7143/2009-P-72-2), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v insolvenční věci dlužníka Vatrostav s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Ďáblicích, Ďáblická 56/49.
Městský soud v Praze shora konkretizovaným usnesením odmítl stěžovatelčinu přihlášku pohledávky a určil, že právní mocí tohoto usnesení její účast v insolvenčním řízení končí. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oba soudy vycházely ze zjištění, že posledním dnem třicetidenní lhůty určené věřitelům k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení usnesením ze dne 15. 3. 2010 č. j. MSPH 94 INS 7143/2009-A-22, jímž Městský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníka, byl den 14. 4. 2010, zatímco stěžovatelka předala svoji přihlášku provozovateli poštovních služeb k doručení dne 22. 4. 2010, a tedy opožděně [srov. §83, §89 odst. 1, §136, §173 odst. 1 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, v rozhodném znění, (dále jen "insolvenční zákon"), a §57, §58 a §166 o. s. ř.].
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2011 č. j. MSPH 94 INS 7143/2009, 29 NSČR 21/2011-P72-14 stěžovatelčino dovolání zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2010 č. j. MSPH 94 INS 7143/2009-A-22 nenaplňuje požadavky kladené na obsah rozhodnutí o úpadku ustanovením §136 odst. 2 písm. i) insolvenčního zákona, neboť nevymezuje minimálně dva hromadné sdělovací prostředky k publikaci, přičemž insolvenční rejstřík takovým prostředkem není. Stěžovatelka dovozuje, že jelikož uvedené rozhodnutí předmětnou zákonnou náležitost neobsahuje, nepředstavuje usnesení o úpadku a postrádá způsobilost založit pro ni nepříznivé následky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán v tomto případě Nejvyšší soud.
Stěžovatelka v nyní posuzované věci identifikuje svoji námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek soudního řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti ústavní stížností konfrontovaných právních názorů obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu, jehož usnesení stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti nezahrnula) ohledně obsahových náležitostí usnesení o úpadku vycházejících z §136 odst. 2 písm. i) insolvenčního zákona, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Podstatné též je, že ústavní stížností napadená rozhodnutí soudy srozumitelně a logicky (ve skutkové i právní rovině) odůvodnily, což je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující.
Z ústavněprávních pozic není spolehlivé oponentury proti názoru, jimiž obecné soudy reagovaly na námitky stěžovatelky (opětovně prezentované v ústavní stížnosti), že rozhodnutí o úpadku nemusí obsahovat jiný údaj, než že insolvenční soud bude svá rozhodnutí zveřejňovat (jen) v insolvenčním rejstříku; hromadné sdělovací prostředky označí v rozhodnutí o úpadku tehdy, má-li v době vydání tohoto rozhodnutí za to, že publikace v nich je podle stavu a potřeb daného insolvenčního řízení účelná, což - v této fakultativní poloze (viz §72 odst. 1 insolvenčního zákona) - ostatně koresponduje i názorům traktovaným v odborné literatuře (srov. Kotoučová, J.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Praha: C. H. Beck, 2010, s. 265, případně Pachl, L., Kozák, J., Budín, P., Dadam, A.: Insolvenční zákon, Nařízení Rady ES o úpadkovém řízení a předpisy související - komentář. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2008, s. 170-172).
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu