ECLI:CZ:US:2012:3.US.520.12.1
sp. zn. III. ÚS 520/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupené JUDr. Danielem Hornem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 29, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 8 EXE 2393/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Plzeň - jih, vydané v její exekuční věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud změnil k námitkám stěžovatelky příkaz k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky Mgr. Martiny Tetzeliové ze dne 10. 10. 2011 tak, že byly vyčísleny náklady exekuce ve výši 35 557,90 Kč a náklady oprávněné v částce 10 134 Kč.
Stěžovatelka se domnívá, že napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a I. ÚS 2930/09, neboť jím byla soudní exekutorce přiznána odměna, přestože dlužnou částku včetně příslušenství i náhrady nákladů soudního řízení uhradila ještě předtím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce; pokud jde potom o hotové výdaje exekutorky, ty jí měly být přiznány pouze do doby uhrazení dlužného plnění. Mimoto stěžovatelka zpochybňuje účelnost některých soudní exekutorkou účtovaných výdajů, jmenovitě použití pronajatého vozidla a využití asistenční služby společnosti Q07 - servisní s. r. o.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť dotčení dalšího dovolávaného práva - práva vlastnického (čl. 11 odst. 1 Listiny) - mohlo z povahy věci nastat jen tehdy, pakliže se napadené soudní řízení o stěžovatelčiných námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (procesními postupy a dosaženým výsledkem) zpronevěřilo - právě - zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného citovaným článkem Listiny.
Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelce upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení (povinné), které bylo umožněno vyjádřit se formou námitek k předmětnému příkazu k náhradě nákladů exekuce, o nichž procesně regulérně soud také rozhodl, vypořádávaje se obšírně se všemi výhradami, které vznesla. Nikterak se nenaznačuje, že by vůči ní byl porušen princip rovnosti účastníků řízení.
To je v zásadě vše, co z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne tedy odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecný soud aplikoval bezpochyby adekvátní podústavní právo; okolnost, že tak podle stěžovatelky neučinil "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde očividně.
Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště námitek stěžovatelky, které v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s nimi obecný soud vypořádal způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí je též zřejmé, jakými úvahami se řídil, prověřuje jednotlivé "nákladové" námitky stěžovatelky.
Přisvědčit konečně nelze ani tvrzení stěžovatelky, že napadené usnesení okresního soudu odporuje závěrům obsažným v judikatuře Ústavního soudu. Odkazuje-li stěžovatelka co do odměny soudní exekutorky na nález sp. zn. I. ÚS 2930/09, postačí připomenout, že jeho závěry do projednávané věci přímo nedopadají, neboť stěžovatelka v rámci námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce výši odměny soudní exekutorky neoponovala, a v řízení o ústavní stížnosti, jež je ovládáno principem subsidiarity, proto prizmatem práva na spravedlivý proces není možno okresnímu soudu relevantně vytýkat, že otázku výše odměny soudní exekutorky věcně nepřezkoumával. Ostatně výše odměny (jako odměna snížená) byla stanovena i s přihlédnutím k tomu - jak se uvádí v exekučním příkazu - že "povinná splnila svoji povinnost v patnáctidenní lhůtě". Ve vztahu k otázce účelnosti okresním soudem přiznaných hotových výdajů soudní exekutorky potom postačí plně odkázat na odůvodnění na str. 3 - 5 napadeného usnesení, se kterým není důvod z ústavněprávních pozic jakkoli polemizovat. Rovněž s otázkou "dobrovolnosti" plnění stěžovatelkou (odkazující zde na nález sp. zn. I. ÚS 2930/09) se obecný soud v odůvodnění tohoto usnesení vypořádal způsobem, který nepostrádá přesvědčivosti.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu