ECLI:CZ:US:2012:3.US.536.12.1
sp. zn. III. ÚS 536/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného opatrovnicí H. V., v řízení před Ústavním soudem zastoupeného Mgr. Lucií Ocelíkovou, advokátkou ve Frenštátu pod Radhoštěm, náměstí Míru 20, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 26. srpna 2011 č. j. 8 C 178/2010-98 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2012 č. j. 8 Co 645/2011-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 2. 2012, doplněnou podáním ze dne 19. 3. 2012, a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 3. 7. 2012, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 dost. 2 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem bylo vyhověno stěžovatelově žalobě směřující proti J. V. na vyklizení nemovitosti v k. ú. Ratiboř u Vsetína s tím, že žalovaná má nárok na náhradní ubytování, a dále žalobě na zaplacení částky 26 410 Kč (výrok I a II), jde-li však o částku 48 648 Kč, žaloba byla zamítnuta (výrok III). Stěžovatel, jak sám uvádí, nebyl s daným rozsudkem spokojen (nesouhlasil zejména s vyklizením domu po zajištění náhradního ubytování), a tak podal proti němu odvolání, krajský soud jej ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, a to jen částečně, konkrétně pokud se jedná o povinnost žalované vyklidit předmětnou nemovitost, uložil jí však, aby zaplatila stěžovateli částku ve výši 32 740 Kč (a náklady odvolacího řízení).
V ústavní stížnosti stěžovatel líčí průběh daného soudního řízení, přičemž poukazuje zejména na to, že požádal dne 18. 5. 2011 o urychlené jednání ve věci, protože dne 15. 8. 2011 byl vydán exekuční příkaz na prodej předmětné nemovitosti, a on s ní tudíž nemohl nakládat, přičemž prodej domu nebyl možný, protože jej obývala žalovaná. Žaloba přitom byla podána již dne 9. 4. 2010, první jednání bylo nařízeno až na 26. 4. 2011. Vzhledem k nečinnosti soudu podal zmíněnou žádost o urychlení soudního řízení, této žádosti však nebylo vyhověno. V důsledku daného postupu nemohl stěžovatel, dle svého tvrzení, předmětné nemovitosti prodat a uspokojit tak pohledávky věřitelů. Po vydání pravomocného rozhodnutí žalovaná zemřela, a tak ani nebylo možné nařídit vyklizení nemovitosti a vydat bezdůvodné obohacení. Soudní řízení tedy probíhalo zdlouhavě, soud neprojednal věc bez průtahů a neprodleně, čímž mu měla být způsobena majetková újma.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil shora označená soudní rozhodnutí, a jako jediný důvod uvádí, že v soudním řízení, které jejich vydání předcházelo, došlo k průtahům. Z ústavní stížnosti nikterak neplyne, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu, jak se tato (údajná) vada projevila v rovině ústavnosti (samotných) soudních rozhodnutí, resp. jak by cestou jejich eventuální kasace mohlo být dosaženo jejího zhojení. Vzhledem k návrhovému žádání (petitu ústavní stížnosti) se tak uvedená námitka jeví jako zjevně irelevantní.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu