ECLI:CZ:US:2012:3.US.573.12.1
sp. zn. III. ÚS 573/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Korčáka, správce konkursní podstaty úpadce NEVA - NEKUT & MÜLLER spol. s r. o. v likvidaci, zastoupeného JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 29 Cdo 595/2011-124, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010 č. j. 7 Cmo 82/2010-109 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2009 č. j. 13 Cm 874/2008-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ustanovení (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora identifikovaným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl stěžovatelovu žalobu proti V. H. a V. M. (dále jen "první", resp. "druhý vedlejší účastník"), jíž se domáhal zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi coby likvidátorovi společnosti NEVA-NEKUT&MÜLLER, spol. s r. o. v likvidaci (dále jen "úpadkyně") z titulu náhrady škody, kterou měl způsobit tím, že nad rámec svých oprávnění uzavřel s druhým vedlejším účastníkem dohodu o provedení práce, na jejímž základě měla být z majetku úpadkyně žalovaná částka vyvedena. Vůči druhému vedlejšímu účastníkovi se pak téhož domáhal z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jestliže žádné práce podle dohody o provedení práce neprovedl a ani provést nemohl.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem toto prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Oba soudy vzaly za prokázané, že žalovaná částka druhému vedlejšímu účastníkovi poskytnuta nebyla, a odtud dovodily, že vznik škody, jako zákonný předpoklad založení odpovědnosti za škodu, stěžovatel neprokázal. Ani samotné zúčtování částky 350 000 Kč v účetním deníku, jehož výpis stěžovatel v průběhu řízení předložil, podle odvolacího soudu bez dalšího nedokládá, že došlo ke zmenšení majetku úpadkyně. Nebyla-li tato částka druhému vedlejšímu účastníkovi vyplacena, pak ani jemu nemohl vůči stěžovateli vzniknout závazek z bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud rovněž konstatoval, že pokud by závazek z platné dohody o provedení práce převzala jiná osoba, jak dovozoval stěžovatel, pak by tím rovněž nedošlo ke zmenšení majetku úpadkyně, jestliže ani netvrdil, že by se tak stalo za kompenzaci ve stejné výši, kterou by úpadkyně této osobě poskytla.
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně vyslovuje přesvědčení, že postrádá relevanci, zda k faktickému vyplacení odměny podle dohody o provedení práce druhému vedlejšímu účastníkovi - který přijetí tohoto plnění výslovně potvrdil ve vyjádření k žalobě a opak začal tvrdit až posléze v průběhu řízení - došlo či nikoli. Dovozuje, že ke vzniku škody došlo již samotným uzavřením dohody o provedení práce s druhým vedlejším účastníkem, čímž první vedlejší účastník porušil své zákonné povinnosti likvidátora, zatímco vyplacení odměny by mělo význam pouze pro posouzení nároku stěžovatele na bezdůvodné obohacení na straně vedlejšího účastníka druhého. Stěžovatel připomíná, že v účetnictví úpadkyně byla odměna z dohody o provedení práce ze dne 3. 2. 2006 evidovaná jako vyplacená, a z ní byla odvedena i srážková daň ve výši 108 269 Kč, představující nepochybně škodu. Proto je názoru, že ve sledovaných souvislostech šlo o "vyvedení finančních prostředků z majetkové podstaty společnosti úpadkyně neprůhlednými účetními operacemi".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci.
Stěžovatel posuzovanou ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů, a přehlíží, že se obecné soudy námitkami, které před nimi uplatnil, adekvátně vypořádaly.
Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody zůstává relevantní (a postačující) argument obecných soudů, že existenci škody stěžovatel neprokázal (odměna sjednaná v dohodě o provedení práce nebyla podle zjištění soudů úpadkyní vyplacena a srážkovou daň z příjmu odvedl na účet finančního úřadu subjekt odlišný od úpadkyně), čemuž z ústavněprávních pozic (tzv. spravedlivého procesu) nelze nic vytknout; učiněný závěr obecné soudy obhajitelně odůvodnily, a interpretační "svévoli" či jiný exces zde spatřovat nelze.
Stěžovatelova úvaha, že ke škodě došlo bez ohledu na "faktické vyplacení" smluvní odměny či odvedení srážkové daně z majetkové podstaty úpadkyně, neobstojí zjevně.
Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde, a výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu