ECLI:CZ:US:2012:3.US.579.10.1
sp. zn. III. ÚS 579/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Patrikem Petríkem, advokátem se sídlem Lužická 9, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 25 Cdo 2361/2009-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. ledna 2008 č. j. 14 C 199/2006-51, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností, doplněnou dalšími podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2010, 20. 4. 2010, 11. 5. 2010, 24. 5. 2010, 18. 8. 2010, 31. 12. 2010 a celou řadou dalších (přičemž k podáním adresovaným Ústavnímu soudu výlučně stěžovatelkou Ústavní soud nepřihlížel, neboť stěžovatelka je v řízení před Ústavním soudem zastupována advokátem - JUDr. Patrikem Petríkem na základě plné moci) domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2009 č. j. 25 Cdo 2361/2009-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. ledna 2008 č. j. 14 C 199/2006-51 pro porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1, odst. 3, čl. 37 odst. 2, odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dál jen "Úmluva").
II.
Rozsudkem ze dne 25. 1. 2008 č. j. 14 C 199/2006-51 Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení 5 000 000,- Kč z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout nečinností a "nezákonným rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1995 sp. zn. 19 C 163/89", případně nesprávným úředním postupem soudu, pokud výše označený soud v občanskoprávním řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru posoudil výpověď, která byla dána stěžovatelce jejím tehdejším zaměstnavatelem, jako platnou.
Soud prvního stupně v napadeném rozsudku poukázal na nesplnění zákonných podmínek odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a uvedl, že pokud se stěžovatelka po žalované domáhala rovněž úhrady nemajetkové újmy za poškození svého dobrého jména a zdraví v důsledku nesprávně stanovené diagnózy závodním lékařem původního zaměstnavatele stěžovatelky, není žalovaná v této části žaloby, podle názoru soudu, pasivně legitimována.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rovněž odvolací soud zdůraznil, že stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím toliko v případě, že bylo z tohoto důvodu rozhodnutí zrušeno. Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně druhoinstanční soud uvedl, že nárok na nemajetkovou újmu z důvodu průtahů v řízení stěžovatelka neuplatnila, proto k takto nově uplatněnému nároku (v odvolání stěžovatelky) nemohl přihlížet.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 11. 2009 č. j. 25 Cdo 2361/2009-152 dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 za přiměřeného použití §43 odst. 2 věty první o. s. ř. Důvodem pro odmítnutí dovolání byla skutečnost, že i když byl stěžovatelce pro dovolací řízení ustanoven zástupce JUDr. Patrik Petrík, přičemž dvouměsíční lhůta k doplnění dovolání (resp. k odstranění jeho vad) počala běžet od právní moci tohoto usnesení, dovolání nebylo ustanoveným zástupcem v zákonné lhůtě doplněno, resp. bylo doplněno až dne 20. 5. 2009, tedy po lhůtě, takže k němu již dovolací soud nepřihlížel.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s důvody, které dovolací soud vedly k odmítnutí jejího dovolání a poukazuje na podání ze dne 5. 2. 2009, jímž soudem ustanovený zástupce stěžovatelky JUDr. Petrík doplnil stěžovatelkou podané tzv. blanketní dovolání údajně o všechny, jak uvádí "zákonem stanovené náležitosti" a k tomuto dovolání měl připojit i příslušné listinné důkazy. Takto doplněné dovolání mělo být údajně do podatelny Obvodního soudu pro Prahu 2 doručeno dne 6. 2. 2009, což má potvrzovat doručenka, jejíž kopii připojila k ústavní stížnosti. Výše uvedenou skutečnost údajně potvrzovalo i další podání stěžovatelky ze dne 15. 5. 2009, zaslané Obvodnímu soudu po Prahu 2, které bylo označeno jako "2. doplnění dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu č. j. 28 C 230/280-81 o důkazy nesprávného úředního postupu státních institucí jak jsou uvedeny v podání níže". Dovolací soud se prý dovoláním stěžovatelky doručeným soudu prvního stupně dne 6. 2. 2009 nezabýval "v plném rozsahu", neboť doplněné dovolání nebylo do spisu Obvodního soudu sp. zn. 14 C 199/2006 založeno; stejně jako soud prvního stupně ani dovolací soud prý neprověřil, jestli s ohledem na obsah dalšího podání stěžovatelky ze dne 15. 5. 2009 nebyly vady dovolání ve lhůtě řádně odstraněny. Dovolací soud tak měl rozhodnout o dovolání stěžovatelky v rozporu se skutečným stavem věci, neboť tak učinil na základě "neúplného soudního spisu", postoupeného mu soudem prvního stupně.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje jak obsah své žaloby, kterou se po žalované domáhala náhrady škody ve výši 5 000 000,- Kč, tak zejména obsahy jednotlivých argumentů předestřené již dříve obecným soudům v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Oběma obecným soudům stěžovatelka dále vytýká, že se zabývaly pouze posouzením, jestli existují předpoklady odpovědnosti žalované ve vztahu ke zrušeným nezákonným rozhodnutím, nikoli však již tím, jestli "v procesu jejich vydání nedošlo k takovým pochybením, která by mohla být hodnocena jako nesprávný úřední postup rozhodujícího orgánu". Obecnými soudy nebyla také posuzována otázka výše vzniklé škody či vznik samotné škody.
V doplnění ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2010 stěžovatelka namítá i zásah do práva na poskytnutí informací o členství těch soudců v KSČ k 17. 11. 1989, kteří rozhodovali na všech stupních o její žalobě na neplatnost výpovědi z pracovního poměru z důvodu jejich možné podjatosti, neboť je přesvědčena, že k ukončení jejího pracovního poměru jejím dřívějším zaměstnavatelem v květnu 1989 došlo z politických důvodů.
IV.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 199/2006, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Jak vyplývá z doručenky na č. l. 92 spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen právnímu zástupci stěžovatelky - JUDr. Petríkovi dne 5. 12. 2008. Dne 30. 12. 2008 (č. l. 93) obdržel soud prvního stupně podání stěžovatelky označené jako "dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2008 č. j. 28 Co 230/2008-81 a do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. ledna 2008 č. j. 14 C 199/2006-51", přičemž stěžovatelka v tomto podání požádala o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení advokáta k doplnění dovolání. Usnesením ze dne 7. 1. 2009 č. j. 14 C 199/2006-101 soud prvního stupně ustanovil stěžovatelce právním zástupcem pro řízení o dovolání JUDr. Petríka. Předmětné usnesení jmenovaný převzal podle doručenky na č. l. 105 dne 19. 2. 2009. Na č. l. 107 je založeno podání advokáta stěžovatelky ze dne 20. 5. 2009, označené jako "dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu - stanovisko žalobkyně", v němž se uvádí, že žalobkyně ke svému dovolání zasílá v příloze dopisu uvedená podání. Z formuláře o předložení věci k rozhodnutí o dovolání na č. l. 108 se zjišťuje, že dovolacímu soudu byl dne 4. 6. 2009 doručen spis spolu s dovoláním stěžovatelky, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 27. 12. 2008; dovolatelka je v něm zastoupena ustanoveným advokátem, ale vady dovolání nebyly odstraněny - odstranění vad není z důvodu uplynutí lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. možné. Na č. l. 110 je založeno podání ze dne 12. 5. 2009 označené jako "2. doplnění dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu č. j. 28 Co 230/2008-81 o důkazy nesprávného úředního postupu státních institucí jak jsou uvedeny v podání níže", podepsané stěžovatelkou. Další, "3. doplnění dovolání" zaslala stěžovatelka sama dovolacímu soudu dne 20. 5. 2009. V průběhu měsíce srpna a září stěžovatelka doručila dovolacímu soudu i "4. a 5. doplnění dovolání".
Protože Ústavní soud z připojeného spisu nezjistil, že by se ve spise nacházelo doplnění dovolání JUDr. Patrika Petríka údajně vyhotovené a doručené dne blízkého datu 6. 2. 2009, tedy podání, které by bylo možno považovat za obsah zásilky doručené a převzaté Obvodním soudem pro Prahu 2 podle připojené fotokopie doručenky dne 6. 2. 2009, požádal Ústavní soud Obvodní soud pro Prahu 2 v této záležitosti o součinnost.
Obvodní soud k dotazům Ústavního soudu a připojeným dokladům jen (opětovně) uvedl, že i když "předmětný dokument byl dle připojené doručenky doručen na jejich podatelnu dne 6. 2. 2009, není součástí tohoto spisu a zřejmě nebyl do spisu nikdy zaevidován". Z tohoto důvodu se proto domnívá, že nemohl být zaslán Nejvyššímu soudu ČR k řízení o podaném dovolání. Nelze však ani dohledat, v jakém spise by příslušné podání mohlo být zapsáno.
V.
Ústavní soud po zvážení všech skutečností i námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, a jeho úkolem není perfekcionalisticky "kontrolovat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, z níž také plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci zasahuje pouze v případech vážného porušení ústavně zaručených základních práv. I proto Ústavní soud nepřistupuje ke kasaci rozhodnutí obecných soudů v případech, kdy nedošlo k závažnému porušení procesních předpisů v intenzitě dosahující porušení ústavnosti. Kasační rozhodnutí Ústavního soudu by bylo pouhým formalismem, pokud je nepochybné, že opakované řízení před obecnými soudy by vedlo ke stejným závěrům, jako řízení předchozí.
V projednávané věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je ve věci samé po právní stránce zásadně právně významné. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ústavní soud vzal na vědomí, že stěžovatelka se v projednávané věci domáhala náhrady škody ve výši 5 000 000,- Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s údajně nezákonnými zamítavými rozhodnutími soudů v řízeních, v nichž se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, zaplacení náhrady mzdy z údajně neplatného rozvázání pracovního poměru a rovněž zamítnutím žaloby na obnovu řízení v těchto pravomocně skončených věcech. Stěžovatelka tak činila přesto, že si musela být vědoma (v projednávané věci byla zastoupena advokátem) toho, že předpokladem odpovědnosti státu, ať již ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 58/1969 Sb., nebo ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., je zrušení předmětných rozhodnutí pro jejich nezákonnost či jejich změna. Tato podmínka však ani v jednom z rozhodnutí přicházejících v úvahu nebyla splněna. Pouhý nesouhlas s rozhodnutím nepříznivým pro účastníka daného soudního řízení z něj totiž v žádném případě nečiní rozhodnutí nezákonné a nemůže nahradit rozhodnutí příslušného orgánu o tom, že předchozí rozhodnutí se pro nezákonnost ruší nebo mění.
Stěžovatelka, jak ostatně uvedl odvolací soud v napadeném rozhodnutí, i když k prosazení svých nároků využila všechny procesní prostředky, v žádném řízení nebyla procesně úspěšná. V řízení, v němž stěžovatelka požadovala po žalované výše uvedenou částku, nelze v žádném ohledu "revidovat" či jinak meritorně projednávat a rozhodovat věci již dávno pravomocně rozsouzené.
Jakkoli nelze popřít skutečnost, že soud prvního stupně pochybil, pokud jím přijatou zásilku dne 6. 2. 2009 řádně nepřipojil ke spisu sp. zn. 14C 199/2006 a obsah této zásilky tak zůstal i nadále nedoložen, přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že pouze tato skutečnost nemůže činit celé pravomocně skončené řízení jako celek nespravedlivým. Ze všech okolností případu a z obsahu "Doplnění dovolání" ze dne 5. 2. 2009, které stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti, je zřejmé, že informace, obsažené v tomto "Doplnění odvolání" nebyly způsobilé ovlivnit rozhodnutí dovolacího soudu ve směru příznivém pro stěžovatelku. Nelze tedy v souvislosti s tímto pochybením dospět k závěru o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud v souladu se svou judikaturou přistupuje k vyhovění ústavní stížnosti v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k závěru, že namítané procesní pochybení ze strany orgánu veřejné moci vede k jednoznačnému závěru, že proces, jehož byl stěžovatel účastníkem, byl jako celek nespravedlivý a proto i jeho výsledek se může jako nespravedlivý jevit. K vyhovění ústavní stížnosti proto Ústavní soud nepřistupuje v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho malá intenzita spravedlnost procesu celkově narušit nemohla a nevedla k porušení subjektivních základních práv.
Tento závěr platí i v projednávané věci. Stěžovatelka v předmětné věci své argumenty podřídila své představě o údajně nesprávných a podle jejího názoru nezákonných zamítavých rozhodnutích obecných soudů. Ačkoli zastoupena advokátem, v řízení před soudem prvního stupně vyloučila možnost, že nesprávný úřední postup spatřuje v možných průtazích v těchto řízeních. Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že stěžovatelka v projednávané věci uplatnila vedle ušlé mzdy též nárok na nemajetkovou újmu za poškození zdraví a dobrého jména, tedy vesměs nároky, jež vzhledem k okolnostem jejich údajného vzniku nelze podřadit pod režim zákona č. 82/1998 Sb. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích také srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu za nesprávný úřední postup nelze v žádném ohledu považovat postup lékaře, v důsledku jehož údajně chybné diagnózy mělo dojít k vydání nesprávného soudního rozhodnutí.
Za této procesní situace je zřejmé, že procesní postup stěžovatelky v předmětném řízení, její argumentace směřující téměř výhradně ke snaze zvrátit výsledek již dříve pravomocně skončených řízení, byl nesprávný, právně neúčinný a nemohl vést ani k procesnímu úspěchu stěžovatelky v dovolacím řízení i v případě formálně bezvadného dovolání.
I když Ústavní soud zjistil na straně soudu prvního stupně konkrétní pochybení, dospěl k závěru, že takový chybný postup se týkal jen dílčího aspektu celého procesu rozhodování, a že řízení jako celek bylo spravedlivé. K porušení článku 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu