ECLI:CZ:US:2012:3.US.642.12.1
sp. zn. III. ÚS 642/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele H. P., zastoupeného Mgr. Radimem Sedláčkem, advokátem v Brně, Pekařská 18, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti obce Jaroslavice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 2. 2012, doplněnou podáním ze dne 20. 3. 2012 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 13. 6. 2012, jež bylo - na rozdíl od předchozích podání - učiněno prostřednictvím advokáta, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal obci Jaroslavice pokračovat v porušování jeho práva a svobody a aby jí přikázal obnovit stav před porušením.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 67/2009 neúspěšně domáhal toho, aby žalované obci Jaroslavice byla uložena povinnost předložit návrh na uzavření smlouvy o nájmu dvoupokojového bytu a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 3 mil. Kč (jakožto náhradu škody způsobené žalovanou při výkonu veřejné moci). Obecným soudům pak v ústavní stížnosti vytýká, že neúplně zjistily skutkový stav, když neprovedly jím navržený důkaz, a současně namítá, že se nemohl přímo zúčastnit projednání věci před soudem a navrhovat důkazy, přičemž tvrdí, že mu obcí nikdy nebyl přidělen náhradní byt, ač na to měl právo, a že není pravda, že by nepodnikl žádné další kroky vedoucí k přidělení bytu. V důsledku postupu obce se stal bezdomovcem i psancem, a proto požadoval náhradu škody v uvedené výši s tím, že každý rok útrap představuje částku 100 tis. Kč. S poukazem na §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tvrdí, že obec zcela selhala, když potřebu bydlení u stěžovatele nijak nenaplnila. Z uvedených důvodů má za to, že takto popsaným zásahem, který prý spočíval v nečinnosti uvedené obce a "laxním přístupu k řešení [jeho] svízelné životní situace", došlo k porušení základních lidských práv ve smyslu čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že dále - protože se nemohl aktivně účastnit projednávání věci před soudem, vyjádřit se ke všem skutečnostem a soudu sdělit podstatné skutečnosti a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení - došlo ze strany výše uvedeného soudu k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatel, v řízení před Ústavním soudem (povinně) zastoupený advokátem, za předmět ústavní stížnosti označil tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, který měl spočívat v nečinnosti obce Jaroslavice, jde-li o přidělení náhradního bytu, čemuž také odpovídalo návrhové žádání (petit ústavní stížnosti), kterým je Ústavní soud vázán. Stěžovatel se totiž výslovně domáhal toho, aby Ústavní soud ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal uvedené obci (zde jakožto údajnému orgánu veřejné moci), aby v porušování jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody pokračovala a aby obnovila stav před tímto porušením.
Jak již bylo výše zmíněno, nečinnost uvedené obce, jež má být prostřednictvím podané ústavní stížnosti odstraněna, tkví v "nepřidělení" náhradního bytu (či v nepředložení návrhu nájemní smlouvy). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti vychází z toho, že na straně obce v daném ohledu existuje právní povinnost, přičemž tuto vyvozuje z ustanovení §35 odst. 2 obecního zřízení. Ovšem otázku, zda stěžovatel má vůči uvedené obci daný právní nárok, není Ústavní soud oprávněn řešit, neboť to přísluší soudům obecným (viz §7 občanského soudního řádu); ty již také danou otázku posoudily ve výše uvedeném soudním řízení a dospěly k negativnímu závěru, který ostatně je - jelikož se stěžovatel zrušení příslušných soudních rozhodnutí nedomáhá - závazný i pro Ústavní soud (srov. §159a odst. 4 občanského soudního řádu). Za situace, kdy Ústavní soud nemůže rozhodovat o existenci zmíněné povinnosti obce, nemůže rozhodnout ani tak, jak stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2012
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu