ECLI:CZ:US:2012:3.US.679.12.1
sp. zn. III. ÚS 679/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2011, č. j. 7 Co 2160/2011-127, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 8. 2011, č. j. 2 C 40/2011-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku tohoto soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 2 C 40/2011-97, neboť stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek z odvolání a neučinila tak ani v soudem stanovené lhůtě.
Krajský soud v Českých Budějovicích též ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil; stěžovatelku současně poučil, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.
Stěžovatelka přesto dovolání podala; Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2012, č. j. 30 Cdo 4354/2011-160, je odmítl jako nepřípustné, neboť jeho přípustnost není založena žádným v úvahu přicházejícím ustanovením občanského soudního řádu, když dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, je přípustné jen tehdy, bylo-li řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř..
Ústavní stížnost stěžovatelka směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a tvrdí, že byla od počátku řízení osvobozena od soudních poplatků, a současně, že soud prvního stupně nebyl oprávněn stěžovatelku vyzývat k jejímu zaplacení a pro nezaplacení soudního poplatku odvolací řízení zastavit, neboť tak podle jejího názoru může učinit pouze soud odvolací.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatelka až s doručením usnesení dovolacího soudu (dne 31. 1. 2012) zjevně spojila úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu, byť ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí nesměřuje, resp. nenavrhla, aby je Ústavní soud zrušil.
V dané věci je však rozhodné, že odmítavé usnesení dovolacího soudu bylo přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že stěžovatelčino dovolání bylo ze zákona nepřípustné.
Ačkoli Ústavní soud závěry dovolacího soudu pokládá za správné, není povolán k jejich výslovnému posouzení, jelikož - jak bylo výše zaznamenáno - toto rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
Rozhodné zde je, že dovolání, které není (objektivně) přípustné, nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a nepřichází zde ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V důsledku toho se dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího) uplatnit nemůže, což je v dané věci významné proto, že stěžovatelka zjevně vycházela z toho, že jí naopak svědčí.
Pak ovšem bylo nezbytné šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až 27. 2. 2012, tedy poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uplynutí této lhůty, tedy opožděně (rozsudek odvolacího soudu byl zástupci stěžovatelky doručen již dne 3. 10. 2011).
Ústavní soud proto ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj