ECLI:CZ:US:2012:3.US.705.12.1
sp. zn. III. ÚS 705/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 67 To 25/2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 15 T 78/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jež byla vydána v trestní věci o obnovu řízení, a jimiž byl jeho návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazů, jímž měl být předložený znalecký posudek RNDr. D. V., Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví genetika, spolu s navrženým doplňujícím odborným zkoumáním (zejm. "trichologického materiálu"). Stěžovatel dovozuje, že tento posudek jej "jednoznačně vyloučil jako donora biologického materiálu", který byl zajištěn na "čepici" nalezené poblíž místa činu. Závěrům soudů oponuje námitkami, že předmětný biologický materiál nebyl "degradován" a ani nešlo o pokrývku hlavy jím použitou - jak soudy konstatovaly - při loupeži a posléze kontaminovanou DNA jiné osoby (s ní manipulující). Analýzu DNA provedenou v původním řízení Kriminalistickým ústavem Praha zpochybňuje tvrzením, že znalecký obor, který mu soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přiřazovaly, "se nevyskytuje v příslušné směrnici ministerstva spravedlnosti".
Dále stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení vydal podjatý soudce JUDr. Vladimír Cvetler, a důvod podjatosti identifikuje s "dlouhodobou známostí" s jeho zástupcem JUDr. Josefem Lanzendörferem, která se "realizovala jak v pracovním, tak i mimopracovním prostředí" (jmenovaný soudce vydal dne 5. 6. 1991 písemné doporučení k žádosti o zápis do seznamu advokátů a "oba spolu hráli léta v rámci justice fotbal"). K porušení práva na zákonného soudce došlo rovněž tím, že v jeho věci rozhodoval senát Městského soudu v Praze rozvrhem práce určený pro "trestnou činnost mladistvých".
Posléze stěžovatel podrobně polemizuje s hodnocením důkazů provedených v původním řízení, zejména zjištěními učiněnými na základě rekognice a odorologické expertízy, resp. použitelností těchto výsledků v řízení před soudem.
V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 15 T 78/2005, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou, a současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2006, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li zrušením podkladu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 9 To 204/2009, byl k odvolání stěžovatele zrušen výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a nově mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku se zařazením do věznice s dozorem.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1428/2009, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
O ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. II. ÚS 2056/10 ze dne 29. 3. 2012 tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 15 T 78/2005, (napadeným ústavní stížností), stěžovatelův návrh na povolení obnovy zamítl, neboť dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož důkazy soudu dříve neznámé, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, konkrétně předložený znalecký posudek spolu s navrženým doplňujícím odborným zkoumáním, ... by samy o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele nemohly.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 67 To 25/2012, (rovněž napadeným ústavní stížností), stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Konstatoval, že stěžovatel "byl jednoznačně usvědčen poškozeným, byl poznán při rekognici, navíc zde byly provedeny důkazy pachovými stopami apod.", v důsledku čehož specifikované důkazní prameny potenciál k založení odlišného právního posouzení postrádají.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy poukazuje výlučně na okolnosti, jež nemohou mít rozhodující vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí - ve vztahu k výsledku původního řízení - odlišného; se stěžovatelovými výhradami se obecné soudy též adekvátně (a ústavněprávně konformním způsobem) již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry se v napadených rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu. Závěry obecných soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že napadená rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.
V podrobnostech, a již jen stěžovateli na vysvětlenou, lze poznamenat následující:
V původním řízení obecné soudy uzavřely, že stěžovatel specifikovaný žalobní skutek spáchal, převážně na základě rekognice a odorologické expertízy. Ústavní soud odtud se odvíjející výsledky dokazování shledal ústavněprávně konformními - jak je výše uvedeno - usnesením sp. zn. II. ÚS 2056/10 ze dne 29. 3. 2012. Jestliže stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti hodnocení těchto důkazů opětovně zpochybňuje, míjí tím procesní prostor vymezený mimořádným opravným prostředkem, kterým je návrh na povolení obnovy. Stěžovatel přitom úsudek, že oponentura odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha, resp. zjištění ohledně původu genetického materiálu, postrádají - vzhledem k existenci dalších důkazních pramenů specifikovaných výše - způsobilost vyvrátit výsledky původního řízení (výrok o vině či trestu), relevantně nezpochybnil. Již proto zůstává bez praktického významu stěžovatelova výtka ohledně znalecké specializace označeného ústavu.
Je ostatně i pochybné, nakolik předložený znalecký posudek přesahuje rozměr argumentu proti správnosti závěru, který již byl učiněn v původním řízení (a to na základě analýzy DNA provedené Kriminalistickým ústavem Praha); nic nebránilo podrobit podané odborné vyjádření reviznímu posouzení již v tomto původním řízení (možnost rozšíření dokazování dalšími odbornými vyjádřeními nebo znaleckými posudky byla soudu "známa" a přesvědčivě nevyznívá stěžovatelův poukaz, že se o existenci znalce dozvěděl "z televize"). O nový důkaz by typicky šlo v případě, že by bylo předloženo odborné vyjádření (resp. posudek), založené na skutkové okolnosti, jež v původním řízení známá nebyla a teprve dodatečně vyšla najevo; takovým by však stěžovatelem dovolávaný znalecký posudek nebyl, jestliže by se od původního lišil jen uplatněným (jiným) odborným názorem.
Výtky stěžovatele ve směru zpochybnění osoby rozhodujícího soudce zůstávají obsahově situovány zásadně do věcné roviny hodnocení předpokladů pro výkon konkretizované právní profese, a zmínka o "hraní fotbalu v rámci justice", je zcela vágní, resp. nepostačující k samostatnému založení pochybností o nepodjatosti soudce. Nadto stěžovatel neuvádí, proč by údajná "dlouhodobá známost" specifikovaných osob měla znamenat zhoršení jeho pozice v rámci řízení o návrhu, aby byla obnova povolena, což jediné by při ústavněprávním přezkumu - v nastalé procesní situaci - mohlo hrát roli.
Podle aplikace InfoSoud byla stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 15 T 78/2005, předložena Městského soudu v Praze dne 16. 1. 2012, pročež se uplatní rozvrh práce pro rok 2012. Z něj vyplývá, že do oboru působnosti senátu 67 To spadá rovněž rozhodování o odvoláních a stížnostech; nápad je přidělován počítačovým programem pro vedení rejstříku podle obecných zásad pro přidělování nápadu do jednotlivých senátů To. S řečeným nikterak nekoliduje působnost senátu též ve věcech podle zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu