ECLI:CZ:US:2012:3.US.74.11.1
sp. zn. III. ÚS 74/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Bc. P. M., Ph.D., zastoupeného JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 5 To 603/2010 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 3 T 30/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu v trestním řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti taktéž napadenému usnesení Městského soudu v Brně, jímž mu nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů s odůvodněním, že jím uplatněný nárok byl již prekludován.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že usnesení městského soudu, kterým bylo trestní stíhání obviněného (jemuž byl ustanoven obhájcem) zastaveno, mu sice bylo doručeno dne 21. 3. 2009, o právní moci tohoto usnesení se však dozvěděl až na základě telefonického dotazu ze dne 25. 10. 2010, po němž následovala předmětná žádost o odměnu a náhradu hotových výdajů ze dne 5. 11. 2010.
Obecné soudy dle názoru stěžovatele zvolily v projednávané věci interpretaci ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu, jež nešetří smysl jeho základních práv, a ta byla v důsledku toho napadenými rozhodnutími porušena. Jednoroční prekluzivní lhůta totiž podle stěžovatele nepočíná běžet - jak se domnívají obecné soudy - od okamžiku, kdy skončí povinnost ustanoveného obhájce obhajovat svého klienta, nýbrž až od chvíle, kdy se obhájce o této skutečnosti prokazatelně dozví. Spekulace a domněnky obecných soudů, že se ji mohl dozvědět dříve, než se skutečně dozvěděl (a kdy bylo postaveno najisto, že ve věci nepodal státní zástupce stížnost), považuje stěžovatel za irelevantní.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s určením počátku běhu subjektivní lhůty stanovené v ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu, k němuž dospěly obecné soudy; domnívá se, že její běh musí být vázán na okamžik, kdy se obhájce skutečně dozví o skončení povinnosti obhajovat svého klienta, nikoliv - jak obecné soudy uváděly - od okamžiku, kdy se o tomto skončení dozvědět mohl.
Otázku ústavně konformní interpretace počítání jednoroční prekluzivní lhůty v ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu se Ústavní soud meritorně zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08, v němž mj. konstatoval, že pro určení počátku běhu této lhůty je rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Z toho plyne, že přisvědčit jest obecným soudům, nikoli stěžovateli.
Co do tvrzení stěžovatele, že vyčkával, zda v dané věci nepodá státní zástupce proti zastavení trestního stíhání stížnost, lze plně odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu, jež je v tomto ohledu zjevně adekvátní. Stojí za doplnění, že se stěžovatel začal o stav řízení zajímat až více než rok a půl po doručení předmětného usnesení o zastavení trestního stíhání, což prizmatem zásady vigilantibus iura eliminuje jakýkoli prostor pro úsudek, že by obecné soudy v projednávané věci zvolily výklad ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu, jenž by ve svém důsledku mohl porušit některé stěžovatelovo základní právo.
Je tudíž přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou; o vybočení ze všeobecně sdílených interpretačních principů, respektive o situaci ústavněprávně relevantní libovůle při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy, zde evidentně nejde.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo, a toto hodnocení je konformní s tím, jež bylo vysloveno již v dřívějším (shora identifikovaným) rozhodnutí Ústavního soudu; výše předznačený závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je tím doložen.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu