ECLI:CZ:US:2012:3.US.748.12.1
sp. zn. III. ÚS 748/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky CzechDate s. r. o. se sídlem Praha 4, Nad Spádem 640/18, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem v Praze 4, Nad Spádem 640/18, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2011 č. j. 119 Ec 97/2011-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 3. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že na jeho základě došlo k porušení jejího základního práva na rovnost před zákonem, garantovaného čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a s ním spojené předvídatelnosti soudního rozhodnutí, v důsledku čehož došlo k porušení zásady právní jistoty a práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti L. G. na zaplacení 1 014 Kč s příslušenstvím a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se zrušuje v této věci vydaný platební rozkaz.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalovanou pohledávku (představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu) nabyla od Dopravního podniku města Hradce Králové, a. s., na základě smlouvy o postoupení pohledávek dne 24. 1. 2011, dne 11. 3. 2011 podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Přílohami tohoto návrhu byla mj. uvedená smlouva. Podáním ze dne 3. 11. 2011 doplnila žalobu důkazem - přílohou č. 1 zmíněné smlouvy, a to s vyznačenou doložkou prokazující postoupení konkrétní pohledávky za žalovanou. Okresní soud nařídil jednání na 24. 10. 2011, které následně vyrozuměním ze dne 24. 10. 2011 odročil na den 8. 12. 2011, ona se však z tohoto jednání omluvila s tím, že pokud soud nebude mít věc za prokázanou na základě listinných důkazů, má jednání odročit, a že pak důkazy po poučení soudu doloží. Následně soud vydal napadený rozsudek, který jí byl doručen dne 5. 1. 2012. Dne 2. 3. 2012 však obdržela od okresního soudu ve věci sp. zn. 119 EC 12/2011 rozhodnutí (pozn.: rozsudek ze dne 12. 1. 2012), kde stejný senát naprosto totožnou věc na základě stejných listinných důkazů (rozdíl byl pouze v osobě žalovaného) rozhodl jinak. Takový postup stěžovatelka považuje za rozporný s výše uvedenými principy. Dále stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil předložené listinné důkazy, neboť z nich zjevně vyplývala oprávněnost jejího nároku, a také že svůj závěr, že postoupení konkrétní pohledávky z předložených důkazů nevyplývá, neodůvodnil, přičemž jediný právní závěr by mohl prý být ten, že smlouva o postoupení pohledávek je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení soudního rozhodnutí vydaného ve věci, ve které šlo o spor o částku mírně přesahující tisíc korun, tedy ve věci zjevně "bagatelní", kde není přípustný ani řádný opravný prostředek. Ústavní soud se v takových případech opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že není-li s to napadené rozhodnutí výrazněji zasáhnout do majetkové sféry dotčeného subjektu, pak ani ústavní stížnosti zpravidla není možné přiznat ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka přitom žádný argument, proč by tomu mělo být v její věci jinak, Ústavnímu soudu nepředestřela. Jak patrno z ústavní stížnosti, žalovaná částka představuje jednu z patrně několika set dalších pohledávek, které stěžovatelka nakoupila od původního majitele, a tudíž nepřiznání žalované částky v jedné věci samo o sobě větší dopad na stěžovatelku nemá. Z ničeho nelze ani usuzovat, že by věc mohla mít nějaký podstatný význam z jiného důvodu. Je-li pravdivé stěžovatelčino tvrzení, že stejná důkazní situace panovala i ve věci vedené pod sp. zn. 119 Ec 97/2011, z později vydaného rozsudku ze dne 12. 1. 2012 plyne, že stejný soudce okresního soudu Mgr. Tomáš Petráň svůj názor na předmětnou otázku (tedy zda předložené listinné důkazy prokazují postoupení žalované pohledávky) posléze změnil. V této souvislosti nutno odmítnout jako nepřípadný argument, že by - ve vztahu ke stěžovatelce - byl porušen princip právní jistoty, neboť ke změně právního názoru soudu došlo až následně, tedy v jiné věci, a to ještě v její prospěch.
Nelze se ani ztotožnit s názorem, že by soud svůj závěr vůbec neodůvodnil. Z napadeného rozhodnutí totiž plyne, že soud předložené důkazy, zejména pak zmíněnou smlouvu a listinu označenou jako prodej případu, zhodnotil, načež dospěl k tomu, že postoupení dané pohledávky nebylo prokázáno. Přitom Ústavnímu soudu nepřísluší, jak rovněž plyne z jeho konstantní judikatury, přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti. Kromě toho stěžovatelka svou argumentaci předestírá až v řízení o ústavní stížnosti, ač tak mohla učinit již před okresním soudem, pokud by se ovšem zúčastnila nařízeného jednání; požaduje tak po Ústavním soudu, aby danou otázku sám - v podstatě namísto obecného soudu - posoudil, což se však s rolí tohoto soudu zásadně neslučuje.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu