ECLI:CZ:US:2012:3.US.760.12.1
sp. zn. III. ÚS 760/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené JUDr. Ivanem Štanclem, advokátem v Jihlavě, Komenského 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. března 2005 č. j. 5 C 974/2004-25 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2009 č. j. 30 Co 54/2008-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčena, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvedla, že při posuzování věci obecnými soudy došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem při řešení otázky, zda byla uzavřena smlouva, která musí mít dle zákona písemnou formu, pokud nebyl předložen listinný důkaz v podobě takové smlouvy. Podle stěžovatelky v dané věci nebylo dostatečně prokázáno, že mezi žalobkyní a matkou stěžovatelky (právní předchůdkyní stěžovatelky) byla uzavřena smlouva o dodávkách elektřiny na odběrném místě, specifikovaném v ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ uložil stěžovatelce povinnost zaplatit původní žalobkyni Středočeské energetické, a. s., částku 152 396 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II), řízení do částky 76 611,50 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok III) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok IV). K odvolání stěžovatelky změnil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2005 č. j. 30 Co 267/2005-43 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení částky 152 396 Kč s příslušenstvím zamítl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. prosince 2007 č. j. 33 Odo 1684/2005-59 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
Po přezkoumání argumentů stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je opakovaná polemika stěžovatelky s právním závěrem obecných soudů, že mezi její právní předchůdkyní, jako odběratelkou, a původní žalobkyní, jako dodavatelkou, vznikl smluvní vztah o dodávce elektřiny do odběrného místa, specifikovaného v napadených rozhodnutích.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti. Pouze pokud by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.
Po seznámení se s obsahem stěžovatelčiných námitek a jejich konfrontaci s textem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka jejím prostřednictvím předkládá totožné argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s nimiž se již tyto soudy vypořádaly. Jejich opakováním stěžovatelka pokračuje ve své polemice (věc prošla dvakrát odvolacím i dovolacím řízením) o otázce, zda byla mezi její právní předchůdkyní a původní žalobkyní uzavřena smlouva o dodávce elektřiny. V ústavní stížnosti přitom neuvedla nic, co by podstatu věci posouvalo do ústavněprávní roviny. Její argumenty jsou tak jen projevem nesouhlasu se závěrem obecných soudů o tom, že žalobkyni se podařilo unést důkazní břemeno a prokázat, že mezi její právní předchůdkyní a právní předchůdkyní stěžovatelky byla uzavřena smlouva o odběru elektrické energie, ze které vyplývala povinnosti stěžovatelky zaplatit dlužnou částku za odebranou elektřinu.
S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, o čemž svědčí i skutečnost, že věc prošla dvakrát řízením před odvolacím a dovolacím soudem. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky. Proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu