ECLI:CZ:US:2012:3.US.774.12.1
sp. zn. III. ÚS 774/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. S., zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem v Karlových Varech, Bělehradská 2056/3A, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007 č. j. 37 C 26/2005-199 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 1 Co 345/2007-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o ochranu osobnosti, ve kterém byla, podle jejího tvrzení, porušena její základní práva podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka uvedla, že se žalobou domáhala ochrany svých osobnostních práv, do nichž mělo zasáhnout Sdružení SOS dětských vesniček (dále též "žalovaný"), a to dopisem ze dne 7. 1. 2005, sepsaným ředitelem tohoto sdružení v Doubí u Karlových Varů. Rozsudek soudu prvního stupně vycházel ze závěru, že ředitel žalovaného byl z titulu své funkce oprávněn obrátit se na příslušný orgán k přešetření situace, kdy se jednalo o přiměřené hájení veřejných zájmů ve vztahu k postavení stěžovatelky jako pěstounky a jí svěřených dětí. Podle názoru soudu prvního stupně se jednalo o "názor na situaci", jímž nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatelky. Odvolací soud navázal na závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že nelze dovodit, že by ředitel žalovaného předmětným dopisem sledoval zájem uškodit stěžovatelce a že by došlo k vybočení z rámce plnění povinností. Rozsudek odvolacího soudu je, dle stěžovatelky, v zásadě lidsky lhostejný "k zásahu nebývalé hrubosti, nepravdivosti a nebývale zlého záměru žalovaného sdružení". Stěžovatelka apeluje na Ústavní soud, aby předmětnou záležitost přezkoumal s přihlédnutím k obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008 č. j. 30 Cdo 1179/2007-94, ve věci jí podané žaloby o neplatnost výpovědi z dohody o výkonu pěstounské péče.
Jak vyplývá z připojených listin, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku I zamítl žalobu, aby žalovaný - Sdružení SOS dětské vesničky - zaslal stěžovatelce, odboru zdravotnictví a sociálních věcí Magistrátu města Karlovy Vary, Okresnímu soudu v Karlových Varech k č. j. 18 P 4/95 a odboru sociálních věci Krajského úřadu Karlovarského kraje dopis ve znění uvedeném ve výroku; výrokem II zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil stěžovatelce na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "OZ") částku 1 000 000 Kč a výrokem III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §11 a násl. OZ a dospěl k závěru, že obsahem dopisu, sepsaného ředitelem žalovaného v rámci výkonu jeho funkce, nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelky. Vzhledem k tomu soud zamítl i požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích, přičemž stěžovatelka ani žádnou újmu netvrdila ani neprokazovala.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 1 Co 345/2007-246 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 22. prosince 2011 č. j. 30 Cdo 510/2010-278.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry soudu prvního a druhého stupně. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky zakotvená v ústavních předpisech. Po posouzení ústavnosti postupu obecných soudů lze uzavřít, že k porušení žádného základního práva stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy obou stupňů řádně a srozumitelně, s odkazem na příslušná zákonná ustanovení odůvodnily, že v předmětné věci se jednalo ze strany žalovaného o výkon práva, resp. povinnosti, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv stěžovatelky. Argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, jsou jen projevem nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů, který však nelze zaměňovat za porušení jejích základních práv. Ústavní soud v předmětné věci neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu