ECLI:CZ:US:2012:3.US.801.12.1
sp. zn. III. ÚS 801/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem v Děčíně 1, Masarykovo nám. 193/20, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2011 sp. zn. 56 T 10/2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2011 sp. zn. 10 To 47/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 3. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel (spolu s dalším obžalovaným P. P.) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, kromě toho byla oběma obžalovaným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným - Raiffeisenbank, a. s., a Uniqa pojišťovna, a. s., způsobenou škodu. Oba obžalovaní napadli uvedený rozsudek odvoláním, to však Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud je však podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to usnesením ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 3 Tdo 1308/2011-22.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nehodnotily důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, resp. tak, aby mohl obstát názor obžaloby, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. K tomu uvádí, že nemá námitek k popisu skutkového děje, odmítá však, že by se daného jednání dopustil. Napadená rozhodnutí (také) spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Podstata dokazování ležela v tom, jak uvedly uvedené soudy, zda byli obžalovaní skutečně pachateli daného trestného činu. V této souvislosti stěžovatel namítá, že žádný ze svědků nebyl schopen bližší identifikace pachatelů, protože tito měli zakryté obličeje. Soud prvního stupně sice v daném ohledu velmi pečlivým způsobem hodnotil výpovědi svědků JUDr. R. D. a Ing. O. V. a jeho manželky Ing. P. V., mezi popisem událostí z jejich strany existují však rozpory, a to zejména v té části jednání pachatelů, které se týkalo maskování. Soudy zmíněné rozpory konstatují, avšak tyto deduktivním způsobem hodnotí ve prospěch obžaloby. Dle stěžovatele i uvedených soudů je základem pro posouzení viny obviněných zkoumání veškerých aspektů pro určení míry věrohodnosti svědků, přičemž svědci byli bezprostředně po spáchání trestné činnosti motivováni k identifikaci pachatelů odměnou slíbenou ze strany poškozené. Také soud prvního stupně měl potvrdit, že se stírá míra věrohodnosti výpovědi svědka Ing. O. V. s ohledem na jeho vyjadřování, neboť je spíše hodnocením než svědeckou vypovědí. Dále stěžovatel namítá, že v hlavičce napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze absentuje označení senátu a jeho složení, s tím, že je otázkou, zda tato skutečnost není důvodem pro podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (k tomu ale viz níže). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, přičemž Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu nelze Ústavní soud, vykonávající svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Je-li předmětem ústavní stížnosti nesouhlas (či polemika) s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně (ve shodě s výše uvedenými principy) poukazuje na to, že hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud není oprávněn dané hodnocení "přehodnocovat", a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval. Předpokladem jeho zásahu je tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, zpravidla vznikající v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby, jimiž obecné soudy své úvahy zatíží.
Žádné takové pochybení zjištěno Ústavním soudem nebylo, a nebylo dokonce ani namítáno. Již soud prvního stupně se otázkou rozporů ve výpovědích uvedených svědků velmi detailně zabýval a také se s nimi řádně vypořádal, přičemž mj. vysvětlil, proč nemají zásadní význam. Soud prvního stupně se rovněž - k námitce obhajoby - vypořádal s otázkou, zda svědecké výpovědi manželů V. lze - přes možnost jejich motivace prostřednictvím odměny vyhlášené za dopadení pachatelů - považovat za věrohodné, stejně tak vzal v úvahu skutečnost, že se svědek Ing. O. V. při své svědecké výpovědi dopustil určitých subjektivních analýz. Na základě stěžovatelova odvolání se otázkou správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně zabýval Vrchní soud v Praze, jenž pak Městskému soudu v Praze plně přisvědčil. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal stěžovatelovu námitku porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. jako evidentně nedůvodnou.
Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítl, že v hlavičce napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze nebyla uvedena jména členů senátu. Nehledě na to, že tento údaj není zákonnou náležitostí usnesení (srov. §134 tr. ř.), z ústavní stížnosti nikterak neplyne, jaké měl tento nedostatek vykazovat konkrétní dopady na osobu stěžovatele, resp. jakým způsobem jimi byl stěžovatel zkrácen na svých procesních právech.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Dlužno poznamenat, že stěžovatel lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjí od doručení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo podáno z důvodu, který zákon připouští, Nejvyšší soud je nemohl projednat věcně, a tudíž v dané věci vzniká pochybnost, zda vůbec lze podanému dovolání přiznat statut posledního procesního prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, zvláště pak za situace, kdy je možné závěr Nejvyššího soudu o nenaplnění zákonných dovolacích důvodů označit za "nesporný" a jeho postup za dostatečně předvídatelný. Přitom naplnění uvedených předpokladů lze vyvodit již jen z toho, že stěžovatel daný závěr nijak nenapadá a ani neuvádí žádnou skutečnost, na základě které se mohl (důvodně) domnívat, že v dovolání uplatněné důvody (obsahově) naplňují některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Ústavní soud však - aby se vyhnul eventualitě, že bude jeho přístup označen za příliš "formalistický" (mj. ze strany Evropského soudu pro lidská práva), a to vzhledem ke (snad) nepříliš srozumitelné právní úpravě - danou pochybnost řešil ve stěžovatelův prospěch.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu