ECLI:CZ:US:2012:3.US.813.12.3
sp. zn. III. ÚS 813/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem v Praze 1, Králodvorská 16, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. května 2010 č. j. 4 T 103/2009-65, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012 č. j. 9 To 41/2012-119, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. října 2011 č. j. 4 T 103/2009-77 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012 č. j. 9 To 43/2012-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 3. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost (ústavní stížností napadeného) usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále též jen "okresní soud") ze dne 4. října 2011 č. j. 4 T 103/2009-77. Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl svým usnesením ze dne 8. března 2012 č. j. III. ÚS 813/12-21.
Jak patrno z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného trestního spisu, napadeným usnesením okresního soudu ze dne 19. 5. 2010 č. j. 4 T 103/2009-65 byla stěžovateli podle §60 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z.") o dalších 10 měsíců prodloužena zkušební doba podmíněného odsouzení (trestním příkazem okresního soudu ze dne 12. 6. 2009 č. j. 4 T 103/2009-47). Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") ze dne 25. 1. 2012 č. j. 9 To 41/2012-119 byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") stížnost stěžovatele proti prvně uvedenému usnesení.
Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 4. 10. 2011 č. j. 4 T 103/2009-77 bylo podle §60 odst. 1 tr. z. rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, který mu byl uložen výše uvedeným trestním příkazem, a že se pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 2 písm. b) tr. z. zařazuje do věznice s dozorem. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 25. 1. 2012 č. j. 9 To 43/2012-122 byla podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta stěžovatelova stížnost proti posledně citovanému usnesení okresního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že okresní soud rozhodoval o prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení ve veřejném zasedání, on však k němu nebyl řádně předvolán a vůbec nevěděl, že se konalo, doručeno mu pak nebylo ani následně vydané usnesení. Jak z trestního spisu zjistil, doručováno mu bylo na adresu trvalého pobytu, přičemž zásilka se v obou případech vrátila zpět k soudu, neboť nebyla vyzvednuta do 10 dnů ode dne, kdy byla na poště připravena k vyzvednutí. Obdobná situace nastala, když okresní soud rozhodoval o tom, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody. O veřejném zasedání, které se konalo dne 4. 10. 2011, nevěděl, neboť mu předvolání nebylo řádně zasláno. Doručováno totiž bylo na adresu jeho trvalého pobytu, zásilka v úložní době vyzvednuta nebyla, vložena do schránky pak byla dne 2. 9. 2011, totéž se opakovalo v případě doručování následně vydaného rozhodnutí. Teprve nahlédnutím do trestního spisu dne 3. 1. 2012 zjistil, že okresní soud vydal citovaná rozhodnutí, dne 4. 1. 2012 podal proti nim stížnost, kterou krajský soud zamítl. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na čl. 38 odst. 1 (správně "odst. 2") Listiny s tím, že zde zakotvené právo účastnit se jednání je zajištěno předvoláním odsouzeného k veřejnému zasedání, a to podle §233 odst. 1 tr. ř. Přitom pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti odsouzeného musí být - s ohledem na ustanovení §238 tr. ř. - splněny podmínky ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř., což se nestalo. Jde-li o podmínku, že odsouzený musí být včas a řádně předvolán, stěžovatel s poukazem na §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. tvrdí, že tato podmínka splněna nebyla, bylo-li doručováno shora popsaným způsobem, s tím, že v daném případě přicházelo v úvahu doručení způsobem uvedeným v §62 odst. 1 tr. ř. Jestliže krajský soud uvedl, že k veřejnému zasedání nebyl předvoláván, ale že byl pouze o jeho konání vyrozuměn, dle stěžovatele takový způsob zajištění přítomnosti odsouzeného není zákonný. Dále stěžovatel namítá, že posoudil-li uvedený soud jeho stížnosti jako opožděné, postupoval formalisticky, neboť nevzal v úvahu, že je nemohl podat právě proto, že okresní soud nerespektoval zákonná ustanovení pro konání veřejného zasedání. Krajský soud mu tak neposkytl pomoc a nenapravil protiprávní stav, a naopak sám jeho právo na spravedlivý proces porušil. K tomu stěžovatel dodal, že Policii České republiky a správním orgánům, konkrétně České správě sociálního zabezpečení (ČSSZ), nahlašoval změnu korespondenční adresy, neboť se na adrese svého trvalého pobytu již nezdržoval z důvodu plánovaného prodeje nemovitosti. Jako adresu pro doručování uvedl adresu své matky A. S., u níž se zdržuje dodnes. V březnu 2011 jej tam navštívila policie za účelem ověření pro Okresní soud v Kolíně, zda se zde skutečně zdržuje, a své zjištění předala tomuto soudu. Ani jedna z doručovaných písemností, vyjma trestního příkazu, se prokazatelně nedostala do jeho vlastních rukou, přičemž nic nebránilo soudu, aby učinil dotaz na policii či ČSSZ stran jeho aktuální korespondenční adresy. Tu nijak neskrýval, naopak ji při styku se státními orgány vždy uváděl, a to i v trestních věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ačkoliv Okresní soud v Kolíně učinil v březnu 2011 dotaz na aktuální adresu, písemnosti zasílal stěžovateli na adresu trvalého bydliště, kde se již nezdržoval. Za této situace nelze uplatnit fikci doručení ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky tohoto ustanovení. Napadená usnesení okresního soudu se prokazatelně nedostala do sféry stěžovatelova vlivu, a tudíž nebyla řádně oznámena ve smyslu §137 odst. 1 tr. ř., a nemohla nabýt právní moci a vykonatelnosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně. Prvně uvedený soud uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a odkázal na odůvodnění jím vydaných usnesení. Okresní soud sdělil, že na veřejném zasedání nebyla stěžovatelova účast nutná, proto zvolil formu vyrozumění, a odmítl, že by činil nějaký úkon za účelem ověření, zda se stěžovatel zdržuje na adrese své matky, a že by spis obsahoval sdělení stěžovatele či policie o této adrese. V replice stěžovatel v podstatě zopakoval některé své právní názory, které vyjádřil v ústavní stížnosti, a dále uvedl, že na svém tvrzení o návštěvě policie na adrese své matky nadále trvá, což platí i pro tvrzení, že příslušné sdělení policie bylo předáno okresnímu soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti shora označená usnesení krajského soudu, jimiž byl pro opožděnost odmítnut jím podaný opravný prostředek (stížnost), dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Úvodem možno zmínit, že podobnou situaci již Ústavní soud řešil ve svém usnesení ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 1194/10 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). Jde-li o věc nyní souzenou, v napadených rozhodnutích se krajský soud zabýval otázkou, kdy byla stěžovateli doručena stížností napadená usnesení soudu prvního stupně, přičemž dospěl k závěru, že se tak stalo dne 3. 6. 2010, resp. dne 24. 10. 2011, a to na základě tzv. fikce doručení ve smyslu §64 odst. 2 tr. ř. (v tehdy platném znění), takže lhůta pro podání stížnosti uplynula dne 7. 6. 2010, resp. dne 27. 10. 2011. Stěžovatel však podal stížnosti až dne 4. 1. 2012, a tudíž i opožděně. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá v podstatě to, že fikce doručení nemohla nastat, neboť nebylo doručováno na adresu přepokládanou výše označeným ustanovením. Krajský soud ovšem v napadených usneseních argumentoval tím, že okresní soud doručoval na adresu, kterou stěžovatel označil pro účely doručování, a tuto skutečnost stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nezpochybňuje.
Současně Ústavní soud nemůže krajskému soudu vytknout, že by uvedené ustanovení interpretoval a aplikoval na danou věc "přepjatě formalisticky". Stěžovatel, jak patrno z trestního spisu, uvedl výslovně adresu Č. jako adresu pro účely doručování, jež byla současně adresou jeho trvalého pobytu (č. l. 25) a místem podnikání (č. l. 33), na tuto adresu mu byl doručen i trestní příkaz ze dne 12. 6. 2009, který si stěžovatel převzal (č. l. 48). Dále lze z trestního spisu zjistit, že přípisem okresního soudu ze dne 8. 4. 2010 bylo obvodní oddělení Policie České republiky v Českém Brodu požádáno o šetření stran stěžovatelova chování s tím, že má sdělit nové bydliště stěžovatele, bude-li takové zjištěno, a pro tento případ zaslat jeho žádost k příslušnému policejnímu ředitelství (č. l. 61). Zmíněné obvodní oddělení okresnímu soudu odpovědělo dopisem ze dne 12. 4. 2010, přičemž žádnou novou adresu neuvedlo (č. l. 60). Vzhledem k tomu, že ani v další části trestního spisu nebyl nalezen žádný údaj o nové "doručovací" adrese, nelze stěžovateli přisvědčit v tom ohledu, že okresnímu soudu byla známa jeho nová adresa. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nebylo by třeba po stěžovateli vyhlašovat pátrání (viz č. l. 80 až 82).
Rovněž další argumentaci, která je obsažena v ústavní stížnosti, musí Ústavní soud jako nedůvodnou odmítnout. Pokud stěžovatel obecně tvrdí, že se na adrese trvalého bydliště nezdržoval, prý z důvodu plánovaného prodeje nemovitosti, pak skutečnost, že by tomu tak bylo právě v době, kdy mu byla doručena napadená usnesení soudu prvního stupně, nijak doložena není. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel si byl vědom svého podmíněného odsouzení a také toho, že se ve zkušební době dopustil dalšího trestného činu, stejně tak si musel být vědom toho, že tato skutečnost nezůstane bez adekvátní odezvy orgánů činných v trestním řízení, resp. mu v dané souvislosti mohlo stěží uniknout, že průběžně od dubna 2010 jsou do jeho poštovní schránky vkládány soudní zásilky, resp. výzvy, aby si vyzvedl doručované písemnosti. Stěžovatel na to nijak nereagoval, přičemž v ústavní stížnosti žádné důvody, proč např. nesdělil okresnímu soudu svou adresu pro účely doručování či proč si u pošty nezajistil zasílání poštovních zásilek na jinou adresu, neuvedl. Vzhledem k tomu nemohl Ústavní soud dospět k jinému závěru, než že se stěžovatel vyhýbal doručování poštovních zásilek, v důsledku čehož se sám připravil o možnost podat si včas proti napadeným usnesením okresního soudu řádný opravný prostředek. Jen na dokreslení celé situace možno zmínit, že již ve zprávě ze dne 8. 6. 2009 pro Policii České republiky hovoří společnost REIMO, a. s., o obtížné komunikaci se stěžovatelem, resp. o tom, že se (její) dopisy vracejí (č. l. 38).
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud porušení ústavnosti ze strany krajského soudu neshledal, a tak musel z napadených rozhodnutí tohoto soudu, konstatujících, že stěžovatel podal své stížnosti opožděně, vycházet. Protože ve vztahu k napadeným usnesením okresního soudu stížnost představovala procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, avšak k jeho (řádnému) "vyčerpání" ze strany stěžovatele nedošlo, nutno pokládat ústavní stížnost v dané části za nepřípustnou (a tudíž se nelze ani věcně zabývat námitkami stěžovatele, které směřují proti procesnímu postupu okresního soudu).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Závěrem nutno dodat, v důsledku tohoto rozhodnutí pozbývá platnosti i výše zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 č. j. III. ÚS 813/12-21.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu