ECLI:CZ:US:2012:3.US.814.12.1
sp. zn. III. ÚS 814/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem Ph.D., advokátem se sídlem Zlatnická 78/1, 339 01 Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2011 č. j. 14 Co 410/2011-503, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2012, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek pro údajné porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, §1 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o sociálně právní ochraně dětí.
V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozsudkem odvolacího soudu, který změnil k odvolání stěžovatele a matky nezletilých synů stěžovatele - P. Š., P. Š. a V. Š. napadený rozsudek soudu prvního stupně a oba mladší nezletilé syny V. a P. svěřil do výchovy matky, a to jak pro dobu do rozvodu manželství rodičů, tak i pro dobu po rozvodu a vyčíslil dluh obou rodičů na výživném a matce uložil přispívat otci na výživu nezletilého syna P. částkou 1 200,- Kč měsíčně.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud přes jeho námitky svěřil oba mladší syny do výchovy jejich matky, ačkoli soud prvního stupně rozhodl o jejich svěření do střídavé výchovy obou jejich rodičů. Tím odvolací soud podle názoru stěžovatele nerespektoval závěry znaleckých posudků zpracovaných v průběhu soudního řízení na výchovné předpoklady obou rodičů, a to znalce MUDr. J. N. (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) a znalkyně Mgr. Ing. I. H. (obor zdravotnictví, odvětví klinická psychologie). Znalci sice shledali u obou rodičů předpoklady pro řádnou výchovu jejich dětí, ale Mgr. Ing. H. současně poukázala i na důležitost mužského identifikačního vzoru pro nezletilé syny. V neposlední řadě odvolací soud prý zcela pominul stanovisko kolizního opatrovníka, jehož zástupkyně doporučila svěření nezletilých do výchovy stěžovatele. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla zrušena střídavá výchova u obou mladších synů, podle názoru stěžovatele porušilo právo obou mladších synů na rodičovskou výchovu oběma rodiči, přičemž tento soud pochybil, pokud si před svým rozhodnutím nezjistil aktuální informace a názory jak obou rodičů, tak i nezletilých synů ke změně rozhodnutí o střídavé výchově. Důsledkem "nuceného pobytu mladších synů u matky" je tak prý značné zhoršení jejich prospěchu ve škole a jejich školní kázně, přičemž je stěžovatel přesvědčen, že vhodné podmínky k dalšímu studiu i obou mladších synů mohou být vytvářeny pouze za jeho aktivního a co nejširšího rodičovského působení.
Odvolací soud údajně nesprávně interpretoval přání obou mladších synů, pokud konstatoval, že si přejí žít u matky, resp. že jim stávající uspořádání vyhovuje a nechtějí ho měnit, neboť v přítomnosti stěžovatele se opakovaně vyslovují opačně.
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněné, neboť se tento soud neseznámil se všemi argumenty stěžovatele a orgánu sociálněprávní ochrany dětí. Současně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud v předmětné věci postupoval podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost projednal a rozhodl o ní přednostně z důvodu její naléhavosti.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 29. 4. 2011 č. j. 11 Nc 292/2009-373 rozhodl ve věci úpravy výchovy a výživy a úpravy práv a povinností k nezletilým synům tak, že nezletilého P. svěřil do výchovy a výživy stěžovatele a nezletilého V. a nezletilého P. svěřil do střídavé výchovy obou rodičů, kteří se měli v péči o oba nezletilé střídat v týdenních intervalech a upravil oběma rodičům vyživovací povinnost k jejich nezletilým dětem.
Nalézací soud při svém rozhodování vycházel ze závěrů dvou znaleckých posudků, které oba rodiče vyhodnotily jako dobré rodiče, jejichž osobnosti v emocionální a citové oblasti jsou však nevyzrálé. U stěžovatele jsou prokázány lepší výchovné předpoklady. Nezletilý P. si sám vybral život v bydlišti stěžovatele, jeho mladší bratři preferují výchovné prostředí své matky.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně zejména v té části výroku, jímž byli nezletilí V. a P. svěřeni do střídavé výchovy obou rodičů s tím, že oba syny svěřil soud do výchovy matky. Odvolací soud tak rozhodl poté, co v této souvislosti doplnil dokazování.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů, jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska možného dotčení základních práv a svobod účastníků soudního řízení může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální oporu v provedeném dokazování, a zda právní závěry z nich vyvozené s nimi nejsou v extrémním nesouladu, případně jestli interpretace příslušných hmotněprávních předpisů je ústavně konformní.
Těžiště kritiky stěžovatele směřuje především proti rozhodnutí odvolacího soudu, který s odvoláním na stabilitu faktického výchovného prostředí nezletilých synů rozhodl respektovat jak přání nezletilých, tak i stanovisko orgánu péče o dítě a změnil rozhodnutí o střídavé péči u obou mladších nezletilých synů tak, že zachoval stávající faktický stav výchovného prostředí u všech nezletilých dětí.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a neshledal v něm žádná pochybení, která by měla ústavněprávní relevanci.
Při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do výchovy konkrétního rodiče či jeho svěření do společné, resp. střídavé výchovy soud postupuje podle kritérií, uvedených v ustanovení §26 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přičemž při svém rozhodování vychází vždy z individuálních okolností každého případu. Zákonným kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí.
V projednávané věci soudy zvažovaly jak závěry znaleckých posudků, námitky obou rodičů a stanovisko kolizního opatrovníka, tak s ohledem na věk nezletilých i jejich názor. Nalézací soud sice konstatoval, že výchovný model, v němž je nejstarší z bratrů P. ve výchově stěžovatele a mladší V. a P. ve výchově matky, je již "stabilizován", přesto však nedbal na názor a přání mladších sourozenců a na argumenty matky a střídavou výchovu v jejich případě nařídil. Odvolací soud však po doplnění dokazování zejména o zprávu opatrovníka nezletilých dětí, které jím byly ke sporné otázce střídavé výchovy bez přítomnosti rodičů vyslechnuty, považoval za nutné, i s ohledem na názor nezletilého V. a P., od jejich střídavé výchovy upustit, neboť shledal, že potřeby těchto dětí jsou plně uspokojovány stabilním výchovným prostředím a péčí jejich matky.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jaké důvody ho vedly ke změně odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu. Jestliže odvolací soud nepovažoval za nutné veškeré argumenty stěžovatele ve svém rozhodnutí podrobně rekapitulovat, není tato skutečnost důvodem k závěru, že nebyly dodrženy garance spravedlivého procesu.
Ústavní soud nezjistil, že by v pravomocně skončeném řízení v projednávané věci došlo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Při svém rozhodování Ústavní soud vzal v úvahu návrh stěžovatele, aby o předmětné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto mimo pořadí projednávaných ústavních stížností a rozhodl o ní ve lhůtě co nejkratší.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu