ECLI:CZ:US:2012:3.US.893.12.1
sp. zn. III. ÚS 893/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. I. Č., zastoupené JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem v Praze 2, Oldřichova 23, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2009 č. j. 68 Cm 58/2006-196, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2010 č. j. 3 Cmo 431/2009-236 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011 č. j. 23 Cdo 3470/2010-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina") a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Stěžovatelka podala u Okresního soudu v Chomutově návrh na vydání platebního rozkazu ve výši 112 050 Kč proti R. F., FIRO-tour Cestovní kancelář. Okresní soud v Chomutově vydal platební rozkaz a následně vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k věcné příslušnosti soudu. Vrchní soud v Praze rozhodl, že věcně příslušným soudem v prvním stupni je Krajský soud v Ústí nad Labem.
Po postoupení věci rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem o zamítnutí žaloby stěžovatelky. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu soudu. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Vrchní soud v Praze však rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud vyšel ze skutkových zjištění soudů prvního stupně a odvolacího, z nichž vyplývá, že podle čl. 7 odst. 1 smlouvy mandátní ze dne 14. 5. 2002 "FIRO-tour je oprávněn smlouvu vypovědět (mimo jiné) v případě porušení ujednání vyplývající z této smlouvy nebo právních předpisů na ni navazujících ze strany delegáta". Ve výpovědi ze dne 29. 6. 2002, označené jako "předčasné ukončení mandátní smlouvy na destinaci
Turecko - oblast Fethye ze strany CK FIRO-tour Chomutov", byl uveden "výpovědní důvod sjednání v mandátní smlouvě, a to porušení ujednání vyplývající z mandátní smlouvy" sjednaný ve smlouvě. Posouzení neplatnosti výpovědi je odvislé od hodnocení uvedených právních úkonů. Dikce smlouvy a výpovědi (resp. "předčasného ukončení smlouvy") jsou v podstatě shodné a určení neplatnosti "výpovědi" tak závisí na posouzení určitosti tohoto právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. se zřetelem k uvedeným skutkovým okolnostem, popř. na výkladu těchto právních úkonů dle ust. §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Dovolací soud dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010 sp. zn. 32 Cdo 750/2009, v němž byl zaujat názor, že pokud smlouva či zákon nestanoví, že obsahovou náležitostí výpovědi je uvedení konkrétního výpovědního důvodu, nemůže mít absence takto konkretizovaného výpovědního důvodu ve výpovědi za následek její neplatnost pro neurčitost. Nejvyšší soud i v případě námitky stěžovatelky ohledně oprávněnosti M. S. jednat jménem žalovaného v případě uzavření mandátní smlouvy a podání výpovědi nedospěl taktéž k závěru, že by tuto otázku měl posoudit jinak, neboť oprávnění vyplývá z ust. §15 odst. 1 obch. zák., jak správně dovodil odvolací soud.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva,
a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů
(a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, má za to, že M. S. neměla oprávnění ukončit mandátní smlouvu, napadá jednotlivé důkazy, považuje je za zfalšované a dále pak uvádí, že prvoinstanční soud se neřídil závazným názorem soudu druhého stupně. Rovněž tak uvádí, že R. F. "protahoval řízení", protože neposkytoval dostatečně součinnost soudu.
Jak vyplývá z napadaných rozhodnutí, obecné soudy se věcí stěžovatelky podrobně zabývaly a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Stěžovatelka opakuje argumentaci, kterou předestřela před obecnými soudy a svojí argumentací, která zůstává zcela v rovině jednoduchého práva, staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu, jak již bylo výše řečeno, nepřísluší. Aplikace a interpretace jednoduchého práva je věcí obecných soudů.
Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Prvoinstanční soud uvedl, že doplnil dokazování a řídil se závazným názorem, což konstatovaly i soudy vyšších stupňů. Stěžovatelka v dovolání uvedla, že výpověď neobsahuje žádný důvod spočívající v porušení povinnosti a žalovaný se tento nedostatek snažil odstranit mimo jiné i zfalšovanými dokumenty (porada vedení). Obecné soudy však zdůvodnily, proč považují výpověď smlouvy za platnou, když odkázaly na ust. §15 obch. zák., a rovněž tak uvedly, že nebylo nutné uvádět ve výpovědi konkrétní výpovědní důvod. Stran tvrzeného protahování soudního řízení ze strany žalovaného lze poukázat na to, že stěžovatelka např. zcela opomíjí skutečnost, že obecné soudy již v počátku řízení musely řešit otázku věcné příslušnosti soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu