ECLI:CZ:US:2012:3.US.945.11.1
sp. zn. III. ÚS 945/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Tomem Káňou, advokátem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011 č. j. 18 Co 56/2010-54 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 2. 2010 č. j. 28 C 355/2003-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudní orgány opomenuly skutečnost, že stěžovatel je člověk pokročilejšího věku, bezmocný, téměř slepý, tedy vážně nemocný. Špatný zdravotní stav stěžovatele byl způsobený mimo jiné z velké části také právě špatnými podmínkami ve věznici, kde byl dlouhá léta neoprávněně vězněn a kde mu byla způsobena závažná újma na zdraví. Špatný zdravotní stav stěžovateli neumožňuje pohotově bránit svá práva a domáhat se finančního odškodnění u soudu. Důvodem zmeškání lhůty pro podání žaloby tedy byl špatný zdravotní stav stěžovatele, způsobený protiprávním zacházením ze strany orgánů veřejné moci z dob totalitního režimu, o jehož odškodnění stěžovatel již téměř dvacet let usiluje. Odmítnutí žaloby pro opožděnost soudními orgány za těchto okolností lze podle názoru stěžovatele shledávat jako jednání proti dobrým mravům, které porušuje jeho základní lidské právo na spravedlivý proces zajištěné čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí i ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal, stěžovatel byl nezákonným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 1. 1964 sp. zn. 3 T 258/64 uznán vinným z trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let, propadnutí majetku, zákazu činnosti a náhradě škody. Po roce 1989 na základě podnětu stěžovatele podal Generální prokurátor ČR v Praze stížnost pro porušení zákona a Nejvyšší soud dne 26. 8. 1991 sp. zn. 7 TZ 39/91 zrušil rozhodnutí, kterým byl stěžovatel odsouzen k odnětí svobody z důvodu, že byl porušen zákon, a věc vrátil Okresnímu prokurátorovi k novému projednání a rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 17. 12. 1999 bylo řízení proti stěžovateli zastaveno ve smyslu ust. §172 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by byl stěžovatelem spáchán trestný čin. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti stěžovatel podal žádost o přiznání finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem. Žádost vyřizoval Městský úřad v Rožnově pod Radhoštěm (č. j. Soc/OD/23/98/165/2001). Žádost stěžovatele byla Městským úřadem v Rožnově pod Radhoštěm zamítnuta s odůvodněním, že na stěžovatele se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci. Okresní úřad Vsetín dne 12. 6. 2001 svým rozhodnutím č. j. VV1653/2001 jako funkčně příslušný nadřízený orgán rozhodnutí Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm potvrdil. Následně bylo vydáno rehabilitační usnesení Okresního soudu ve Vsetíně dne 23. 7. 2001 č. j. Nt 2303/94-38, které prokazuje stěžovatelovu rehabilitaci podle §32 odst. 2 zákona č. 119/1990, Sb., který v odst. 3 stanoví, že rehabilitovaní občané mají nárok na odškodnění.
Proti usnesení Okresního úřadu ve Vsetíně podal stěžovatel dne 11. 11. 2003 civilněprávní žalobu k Okresnímu soudu ve Zlíně, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Vsetín ze dne 12. 6. 2001. Soud žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Vsetín, usnesením ze dne 3. 2. 2010 pod sp. zn. 28 C 355/2003 odmítl pro opožděnost s odkazem na ustanovení §247 odst. 1 o. s. ř., tj. že žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu a že zmeškání této lhůty nelze prominout, přičemž lhůta pro podání žaloby k civilnímu soudu uplynula dne 14. 8. 2001. Krajský soud v Brně dne 1. 3. 2011 usnesením sp. zn. 18 Co 56/2010 usnesení prvoinstančního soudu potvrdil.
Stěžovatel uvádí, že podstatu porušení uvedených ústavně zaručených práv spatřuje zejména v tom, že v souzené věci zmeškal lhůtu pro podání žaloby z omluvitelného důvodu a dále pak v tom, že nebyl o propadném charakteru lhůty srozumitelně poučen (srov. nález ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 117/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 190).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Ust. §247 odst. 1 o. s. ř. zní:
"Žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout."
Obecné soudy tedy postupovaly v souladu se zákonem, když nevyhověly návrhu na prominutí lhůty, přestože stěžovatel argumentoval svým špatným zdravotním stavem; pokud by postupovaly jiným způsobem, bylo by možné jejich konání označit jako svévolné a protizákonné. Povahu dvouměsíční lhůty, v níž musí být žaloba podána, charakterizoval již ve svých předcházejících rozhodnutích Ústavní soud (srov. sp. zn. II. ÚS 300/06, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) jako lhůtu procesně právní. Smysl a účel institutu lhůt vyložil tak, že "obecným smyslem právního institutu lhůty je časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů".
Pokud dále stěžovatel argumentuje skutečností, že nebyl poučen o povaze lhůty, byla by taková námitka snad relevantní v případě, že by byl stěžovatel nesprávně poučen v tom smyslu, že jde o lhůtu procesní, zatímco by šlo o lhůtu hmotněprávní. V tomto případě je však povaha lhůty procesní a případné nepoučení o povaze lhůty nemůže mít vliv na zmeškání lhůty k podání, pokud doba zmeškání činí více než 2 roky (žaloba podána dne 11. 11. 2003) od marného uplynutí lhůty (lhůta skočila dne 14. 8. 2001).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu