ECLI:CZ:US:2012:3.US.951.12.1
sp. zn. III. ÚS 951/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 3577/2011-669, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel, který své podání označil jako ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, navrhl zrušení jak rozhodnutí o dovolání tak i rozsudků soudu I. a II. stupně s tím, že postupem Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, se cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že u Okresního soudu v Lounech podal žalobu o určení, že blíže v žalobě specifikované nemovitosti byly ke dni smrti J. J. H., zemřelého X. X. XXXX, ležící pozůstalostí po něm a tato tedy nebyla účastníkem konfiskačního řízení a nemohlo tak dojít k právně účinnému přechodu její podstaty na stát. Pokud se stát chopil označených nemovitostí, stal se pouze jejich neoprávněným držitelem, proto zamítnutí žaloby soudem I. stupně považoval za nesprávné a odpírající mu poskytnutí spravedlnosti. Soud II. stupně pak odvolání podané proti rozhodnutí Okresního soudu v Lounech nevyhověl, rozsudek potvrdil a v odůvodnění vyslovil názor, podle kterého on, jako žalobce, nesplnil pro požadované určení naléhavý právní zájem, když své stanovisko opřel mj. i o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci sp. zn. Pl. ÚS- st. 21/05. Odvolací soud také dospěl k závěru, že předmětný majetek byl konfiskován B. H., tedy jeho otci, a to dle dekretu č. 12/1945 Sb. Pro uvedené se obrátil na Nejvyšší soud s dovoláním, ve kterém poukázal na jednu ze základních otázek sporu - zda došlo ke konfiskaci ležící pozůstalosti a dále argumentoval přesvědčením, že v jeho věci citované stanovisko Ústavního soudu nelze aplikovat. Poukázal dále na to, že určovací žaloba se měla stát pouze podkladem pro rozhodnutí dědického soudu, byla tak pro něj jediným prostředkem, kterým se mohl domoci ochrany svého dědického práva, a dále na jeho chápání podle práva Evropské unie. Nejvyšší soud se s jeho dovoláním vypořádal tak, že je odmítl s odkazem na již zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatel cestou ústavní stížnosti domáhá, zásah do práv, kterých se v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na obsah rozhodnutí odvolacího soudu, na svou judikaturu a na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jakož i na smysl a účel restitučního zákonodárství, opodstatněně dovolání žalobce, nyní stěžovatele, odmítl jako nepřípustné, když toto rozhodnutí lze mít za učiněné v souladu s §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Je nepochybné, že také odvolací soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2011 č. j. 10 Co 719/2010-622, kterým důvodně potvrdil výrok o zamítnutí žaloby stěžovatele na určení vlastnictví označených nemovitostí, rozhodl v souladu se skutkovým stavem zjištěným soudem I. stupně a jeho správnou argumentací Dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jakož i s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, vztahující se k restitučním zákonům a k jejich aplikaci při rozhodování. Na odůvodnění rozhodnutí a na obsah stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, podle něhož nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, a to ani žalobou o určení práva či právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a povahou souvisí s nároky upravenými speciálním předpisem restituční povahy, lze v dalším odkázat. Pro změnu uvedeného stanoviska Ústavní soud důvody nemá.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu