ECLI:CZ:US:2012:4.US.1020.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1020/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. Č. a A. B., oba právně zastoupeni Mgr. Zbyňkem Čermáka, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Čermák, Kolínová, Rožnovský, v.o.s., Hradec Králové, Pardubická 298, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. září 2011, č.j. 1 T 193/2010-488, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 7. prosince 2011, č.j. 14 To 331/2011-522, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla narušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 8 odstavci 2., v čl. 36 odstavci 1., v čl. 38 odstavci 2. a v čl. 40 odstavci 3. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byli stěžovatelé shledáni vinnými ze spáchání trestného činu porušování služebních povinností podle §288a odstavce 2 trestního zákona, a odsouzeni, L. Č. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu patnácti měsíců, a A. B. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu patnácti měsíců. Odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti spatřují pochybení obecných soudů především v tom, že tyto neodstranily důvodné pohybnosti, které v řízení vyvstaly. Stěžovatelům příslušelo v řízení právo předkládat důkazy k prokázání své neviny, přičemž soudům přísluší povinnost o těchto návrzích rozhodnout a případné nepřijetí odůvodnit. Odvolací soud odmítl jejich opravný prostředek s tím, že se jedná o opakování obhajoby, přestože s opomenutými důkazy se nalézací soud ani vypořádat nemohl. Stěžovatelé dále namítli, že se dopustili vojenského trestného činu, přičemž ozbrojené síly mají specifickou organizaci danou na principu nadřízenosti a podřízenosti, zvláštní úpravu těchto vztahů v podobě interních normativních aktů, přičemž při jejich porušení není možno postupovat zcela podle zásady "neznalost zákona neomlouvá", ale na základě konkrétního rozkazu a prokazatelného seznámení s ním. Soudy tak dospěly k závěru o vině na základě svých úvah, aniž by prověřily, s jakými rozkazy byli stěžovatelé prokazatelně seznámeni. Použití služebního vozidla tak bylo posouzeno jako neoprávněné, aniž by soudy respektovaly ústavně zaručené právo všech občanů činit, co zákon nezakazuje. Soudy přitom ani neposoudily za nezbytné provést navrhovaný výslech velitele kontingentu, který byl oprávněn povolovat jízdy služebním vozidlem. Dále stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s hodnocením znalce, který měl vyčíslit hodnotu služebního vozidla nepřezkoumatelným způsobem. Vozidlo posuzoval pouze na základě dokumentace, aniž by bylo prokázáno, že se jednalo o použité služební vozidlo, přičemž mu ani nebyla sdělena pořizovací hodnota. Jeho postup byl v rozporu se znaleckým standardem. Přesto soudy nepřipustily provedení revizního znaleckého zkoumání. Stěžovatelé mají za to, že byla porušena jejich práva, odkázali k tomu i na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005) a Ústavního soudu (sp. zn. ÚS 169/2001, ÚS 116/2005, ÚS 186/2006 (?); II. ÚS 413/2004 či III. ÚS 299/06). S ohledem na uvedené okolnosti navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 193/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ze spisu okresního soudu se podává, že stěžovatelé měli bez předchozího souhlasu, povolení či rozkazu vykonat dne 12. září 2009 soukromou cestu služebním vozidlem mimo prostor stanovený kontingentu na základně Šajkovac v Republice Kosovo; stěžovatel Č. pak tuto cestu vykonal rovněž dne 19. září 2009, společně s jiným příslušníkem Armády České republiky, který však byl obžaloby v projednávaném řízení zproštěn. Stěžovatelé především nesouhlasili s cenou služebního vozidla, která je pro posouzení trestnosti činu rovněž rozhodná. Nesouhlasili ani s interpretací výpovědí svědků v řízení, na jejímž základě soud dospěl k závěru o jejich vině. V odvolání navrhli nové důkazy, jichž se dříve nedomáhali, a které nebyly provedeny, a proto se ani soud s jejich neprovedením v rozsudku nevypořádával (výslech velitele kontingentu, vojenské předpisy). Krajský soud následně posoudil závěry nalézacího soudu jako správné a odpovídající provedenému dokazování.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování nalézací soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další důkazy, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny stěžovatelů by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Projednávaný případ navíc vykazuje jistá specifika plynoucí právě z toho, že se jedná o vojenský trestný čin. K tomu Ústavní soud předně konstatuje, že nezávislost soudů při rozhodování o trestných činech, uvedených v souladu s čl. 39 Listiny, v trestním zákoně, je dána jejich samostatnou a nezávislou strukturou, nepodléhající žádnému orgánu veřejné moci. Ústavní soud považuje za nezbytné poukázat na další "nezvyklost" v řízení před soudem, danou charakterem svědků. Ve všech případech se totiž, s ohledem na vrchnostenské vztahy v armádě, nemůže jednat o poskytnutí informací od nezávislého pozorovatele nějakého děje, ale o sdělení klíčové informace od osoby, která vydala nebo nevydala rozkaz (souhlas) s nějakým jednáním. Pokud tedy soudy shledaly jako klíčová k prokázání trestnosti jednání stěžovatelů výpověď svědků B. R. a ing. U., postupovaly zcela v souladu se zákonem.
Stěžovatelé tak v ústavní stížnosti brojili proti napadeným rozhodnutím především na základě svého nesouhlasu s nimi. Samo přesvědčení stěžovatelů o nesprávnosti závěrů soudů není zkrácením v právu na spravedlivý proces a ani opodstatněním ústavní stížnosti. Soudy se jasně se srozumitelně vyjádřily k otázce znaleckého posudku. Sama existence vozidel stejné značky i roku výroby není dostatečným důkazem pro nezbytně nutně stejně nízkou cenu. Znalec se vypořádal s veškerými námitkami, které mu obhájce u hlavního líčení předložil a jasně a srozumitelně vysvětlil, na základě čeho dospěl k závěru o určené ceně. Stěžovatelé tak v ústavní stížnosti neuvedli žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by postupem obecných soudů v jejich věci došlo k naříkaným zásahům do základních práv.
Z předložených podkladů je patrné, že soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu